Dobrý den, milé ženy a muži in, jak tak přemýšlím o své dospělosti a kdy vlastně začala, vzpomněla jsem si na dávno zasutou vzpomínku.

Bylo mi asi tak dvanáct a byla jsem s maminkou v samoobsluze. Maminka bezradně chodila kolem balíčků s masem a nevěděla si jaksi rady s nákupem. Nahlas přede mnou přemítala, co má vlastně koupit, co z toho bude vařit... v ten okamžik jakoby se mi v hlavě zablesklo a maminku jsem viděla úplně jinýma očima než dřív.

Byl to pro mě skoro šok, vidět svého rodiče, o kterém jsem do té doby nepochybovala, u kterého jsem vždycky našla útočiště, že něco neví, neumí! To bylo poprvé, co se rodičovská autorita zakymácela. Pak přešla puberta, kdy jsem byla v klasické opozici, na rodičích viděla jenom chyby, přišly vdavky, moje rodičovství a nějak jsem ani nestíhala pozorovat, co maminka, jak zvládá nástup do stáří. (Tatínka jsem ztratila hodně brzo, zemřel.).

Teď jsem opravdu už podle let hodně dospělá, s tím se nedá nic dělat, ale podle své vlastní zkušenosti můžu říct, že je hodně druhů dospělosti, ale jenom jeden ten pravý. Totiž okamžik, kdy začnete být k vlastním rodičům shovívaví, chápaví a porozumíte jim. A když oni počítají s vaší pomocí a vy ani na okamžik nezaváháte a jdete za nimi bez vytáček. Tak to vidím já.

Gerda


Milá Gerdo, díky moc za příspěvek. To s těmi rodiči cítím podobně, jenže vztah rodič-dítě je vůbec ten nejtěžší, který existuje a mnoho lidí se s ním nevyrovná do svojí vlastní smrti. Téma je to citlivé a pokud právě rozřešení tohoto vztahu považujete za klíčové pro dospělost, velká část lidské populace nedospěje nikdy.

Jste dospělí ve vztahu ke svým rodičům? Napište mi o tom na adresu redakce@zena-in.cz!

Reklama