Doře je dvaatřicet a posledních pět let žije s Filipem v jedné domácnosti. Mají se rádi, i když prvotní zamilovanost už dávno vyprchala. Dora tvrdí, že Filip je ten nejlepší chlap, jakého kdy měla, proto s ním také zůstává. „Rok se snažíme o dítě, bezúspěšně. A už delší dobu je můj citový život vzhůru nohama, i když se vlastně zas tak moc nezměnilo,“ říká.

love

Dora pracuje jako účetní ve stavební firmě s asi 150 zaměstnanci. Nastoupila sem hned po dokončení vysoké školy a je spokojená, i když jejímu vzdělání by odpovídala lepší pozice. Nemá větší ambice, stačí jí, když si rozumí s několika nejbližšími kolegy a s majitelem firmy, který jí vždycky připomínal jejího otce. O něj totiž přišla přesně před dvěma lety a dlouho jí trvalo, než se z toho vzpamatovala. Možná i to v ní probudilo touhu po vlastním dítěti, kterého se až do té doby zříkala se slovy, že „jí opravdu nic netiká“.

„Ne že by mi najednou začaly odbíjet biologické hodiny, nic takového se nestalo. Jen jsem si asi uvědomila tu pomíjivost, jak rychle přijdete o někoho, kdo byl pro vás důležitý, a jeho místo těžko někdo cizí může zastoupit. Filip proti dítěti nebyl, spíš naopak to byl on, kdo o něm poslední dobou začal mluvit. Moje lékařka mi navíc doporučila s početím neváhat, bylo mi jednatřicet. A tak jsme to začali zkoušet...“ pousmála se při té vzpomínce Dora..

„Zpočátku to bylo vlastně hodně vzrušující. Myslela jsem u milování na to, co se možná právě děje uvnitř mého těla. Najednou to mělo zase ten náboj jako na začátku vztahu a užívali jsme si sex oba a daleko častěji, než jsme byli zvyklí. Každý měsíc jsem pak s nadějí čekala, kupovala si testy... jenže pořád NIC.“

„Po půl roce snažení jsme najednou začali být oba unavení,“ říká trpce Dora. „Lékaři potvrdili, že zdravotně jsme oba v pořádku. Tak kde je chyba?, ptala jsem se sama sebe čím dál častěji. Domů jsem z práce začala chodit později, Filip na tom byl úplně stejně. Povídali jsme si jako dřív, ale milovat jsme už tak často nedokázali, najednou z toho byla jenom povinnost.“

Už dlouho tě miluju!

„V listopadu jsme slavili výročí založení firmy. Kromě oblíbených kolegyněk jsem si asi nejvíc povídala s panem Dvořákem, což je majitel firmy, a také s Vilémem, jeho synem, který nám řediteluje. Viléma jsem doteď nezmínila, takže to vypadá, že mi do života najednou spadnul, ale je to přesně naopak. Nemám tolik prostoru, abych to celé vylíčila, vlastně je to další příběh, který se s tím, o němž teď vyprávím, jenom „hloupě“ protnul. Vilém mě do firmy přijímal a znám ho tedy už osm let, déle, než svého Filipa... A naše setkání tehdy proběhlo vlastně podobně jako s Filipem, i když to bylo ryze pracovní. Ano, bylo pracovní, ale znáte ten pocit, když někoho uvidíte, a „najednou víte“? Tak to se přesně stalo,“ vzpomíná Dora a její oči začínají být zasněné.

V té době chodila s jiným partnerem a Vilém byl a pořád je ženatý. Přestože Dora od začátku intenzivně cítila, že si s Vilémem padli do oka víc, než je zdrávo, podařilo se jim celých těch osm let udržet vztah jen v přesně daných mezích jejich pracovních pozic. Dora nezastírá, že během těch dlouhých let došlo k několika „intimnějším“ chvilkám: „Několikrát jsme se, ovšem vždycky v rámci firemních oslav, dostali k soukromějším tématům, a jednou se stalo, že mě Vilém chytil pod stolem za ruku - ale to je všechno. Pokaždé to celé doprovází jen dlouhé pohledy, které nám dvěma napovídaly mnohé o tom, co jsme si nemohli říct otevřeně a nahlas... vlastně to byla celých osm let platonická romantika,“ pousměje se Dora a dodává: „Vím, že je těžké tomu uvěřit, nejsme malé děti a člověk snadno uklouzne. Nám se to ale nestalo, i když to bylo hodně napjaté a o to víc vzrušující“

Na „osudném“ večírku se ale Vilém odhodlal a vyznal Doře lásku. „Teď by mohla přijít ta pravá červená knihovna, ale čtenářky si to mohou představit samy, nechám popustit uzdu jejich fantazii,“ říká tajemně Dora. „Víte, nechci si tu situaci znova vyvolávat, protože už jsem si ji promítla nejmíň milionkrát a musela jsem si to zakázat, nejde to, úplně mě to tehdy rozložilo a měla jsem strašný pocit viny, i když se objektivně nic nestalo. My jsme se ani nepolíbili! Ale to, co řekl, a jak to řekl, se zapomenout nedá. Večírek byl v pátek a Filip na víkend díky bohu odjel k rodičům na severní Moravu. Byla jsem doma sama a jenom jsem brečela. Až fyzicky mě to bolelo...“ posmutní Dora najednou.

Co poradit?

„A jakou čekám radu?“ shrnuje Dora. „Vlastně snad ani žádnou. Čekám spíš odsouzení, že jsem naivní husa, jakých je tisíc. Prostě nevím, co mám dělat. Mám pokračovat ve vztahu s Filipem, který v základu perfektně, i když trochu sterilně funguje, a dál se snažit o početí dítěte, i když se to pořád nedaří? Anebo mám „konečně podlehnout“ Vilémovi? Kašlat na předsudky, na to, co se sluší, zkusit mít dítě s ním a Filipovi tvrdit, že to dítě je jeho? Kdo tohle rozsoudí?“

Reklama