Reklama

Bohužel nezdědila krásu, ani talent své okouzlující matky. Ani její dětství jí nemusíme závidět. Manželství jejích rodičů rozhodně nepatřilo k těm příkladným a jejich čtyři děti tím nesmírně trpěly. Nejspíš už asi tušíte, že dnes bude řeč o Doře, jediné dceři Boženy Němcové.

O naší nejslavnější spisovatelce a jejích láskách byly především v posledních letech popsány tuny papíru. Ještě delší dobu se spekuluje o jejím tajemném původu i roku jejího narození. Učebnice zmiňují i její nešťastné manželství s o patnáct let starším, cholerickým manželem Josefem Němcem. Nechoval se k ní zrovna hezky! Novější prameny ho už hodnotí malinko shovívavěji jako na svou dobu ještě relativně „tolerantního manžela“. V každém případě byla Božena Němcová žena, která se opravdu narodila do nesprávné doby. I přes všechna negativa je to podle mého názoru žena hodná obdivu. Její pestré životní osudy jsou stejně zajímavé jako její dílo a národ ji asi nikdy nepřestane milovat.

Theodora, častěji Dora, se narodila v roce 1841 jako v pořadí třetí dítě a jediná dcera manželů Němcových. Byla to ona, kdo o nemocnou matku v posledních chvílích jejího života pečovala. Zanedbanou domácnost měla na svých bedrech již delší dobu. Tedy nebyla to v dětství žádná opečovávaná holčička, jak by se předpokládalo o jediné dívence mezi třemi bratry. Byla spíše nevýrazná, stydlivá, snažila se nedělat problémy. Jako tříletá prodělala tuberkulózu mízních uzlin a nemoc zanechala trvalé následky – jizvy na krku a části obličeje. Určitě to trápilo nejen ji, ale i matku.

Dora NěmcováRodina žila v bídných podmínkách, takže nebylo divu, že byly často nemocné nejen děti, ale i jejich matka. Čas od času se také museli stěhovat, to když Josefa Němce služebně přeložili na jiné místo. Zpočátku se všemi dětmi, později jen s těmi mladšími. Nakonec už Božena odmítala manžela následovat. O to horší to tedy bylo, protože peníze na živobytí musela shánět sama - psaním. Měla naštěstí ještě pár příznivců, kteří se snažili občas rodině přilepšit. Traduje se ovšem, že situace byla jednou tak kritická, že Dora měla s matkou jedny zimní boty, v jejichž nošení se střídaly.

Boženě Němcové bylo jasné, že její dcera musí mít v budoucnu povolání, které ji bude živit. Chtěla, aby se stala učitelkou. Jenže nebyly peníze a Josef Němec si naopak přál, aby si Dora i nejmladší Jaroslav již začali na sebe vydělávat sami. Aby šla Dora „do služby“. To bylo taky zdrojem velkých hádek mezi manželi, i když i sama Božena Němcová svou dceru už dříve občas posílala do známých rodin, aby tam vypomáhala především se šitím. Tak docházela do rodiny Hanušových. Ti si Doru oblíbili a po smrti matky ji symbolicky adoptovali. Díky nim Dora vystudovala vyšší dívčí školu a stala se z ní industriální učitelka. V té době mohly ženy učit jen ruční práce. Spolu se svou kamarádkou, dcerou Hanušových – také Dorou a také učitelkou – si pak po složení patřičných zkoušek našly učitelská místa v Jičíně. Dora Němcová byla opravdu šikovná. Naučila se jako jedna z prvních u nás šít na šicím stroji. Učitelský plat byl ovšem odjakživa mizerný, takže si dovedeme představit, jak se jí asi dařilo. V Jičíně zůstala, i když se její kamarádka po čase vrátila do Prahy k rodičům. Pak si Dora malinko finančně polepšila, to když bylo v Rakousko-Uhersku zákonem dovoleno ženám vyučovat i základní předměty. Tehdy se z ní po složení dosti těžkých zkoušek stala tzv. literní učitelka.   

Ač nebyla rozhodně žádná kráska, ani už nejmladší, zajímalo se o ni v Jičíně několik mužů. Od jednoho z nich – bohatého kupce – dokonce dostala nabídku k sňatku. Chvíli o ní prý uvažovala, jenže by se musela vzdát učitelského místa. V Rakousko-Uhersku totiž provdané učitelky musely školství opustit.

Jenže pak se zamilovala do jičínského starosty, který byl ovšem ženatý. Když s ním nečekaně – už po čtyřicítce – otěhotněla, musela tuto skutečnost utajit. Byl by to na maloměstě obrovský skandál, který si nemohla ona, ani její milenec dovolit.

Jak to vyřešila? Na půl roku odjela do Prahy, a tam tajně v roce 1883 porodila chlapečka, kterému dala jméno Alfréd Theodor. To už jí bylo 42 let. Dítě pak dala na vychování do Slaného a sama se vrátila do Jičína. Na chlapečka určitě platila, ale jezdit ho navštěvovat si asi moc netroufala. Muselo to být pro ni těžké, zvláště když pak synáček v necelých čtyřech letech zemřel na záškrt. Sama sice idylické dětství neprožila, ale svému synovi nemohla dopřát ani to. Bohužel…

Jako dítě i dospělá žila Dora často v nevyhovujících podmínkách, a tak bylo jejím snem pořídit si vlastní dům. V roce 1894 se jí podařilo koupit velmi levně a vlastně skoro na dluh rozlehlý pozemek na okraji Jičína. Byla to skvělá investice! Protože se město rozrůstalo a ceny pozemků rostly, ten Dořin se brzy stal stavební parcelou. Nechala si tedy pro sebe jen její část a zbytek výhodně prodala. Doplatila nejen dluh na pozemku, ale ještě získala velkou část financí na stavbu domu. Nechala si ho vyprojektovat od architekta Dušana Jurkoviče, protože se jí zalíbily jeho stavby v Luhačovicích, kde se léčila. Peníze jí však nestačily, na dokončení domu si musela ještě vypůjčit. Do konce svého života však peníze nedokázala splatit. Byla už totiž v důchodu, a udržovat tak obrovský dům bylo nad její síly.

A jaký byl další osud vily? Po její smrti v roce 1920 se její dědicové, potomci bratra Karla, rozhodli dát dům do dražby. To by se Doře určitě nelíbilo, na domě velice lpěla. Ten pak často měnil majitele, až ho v roce 1935 koupil profesor obchodní akademie Miloslav Dušek, jehož potomci vilu vlastní dodnes. Dnes je dům památkově chráněný.

V seriálu Jany Ládyové o zajímavých ženách jste si mohli přečíst: