Nenaplněná láska, hledání práce a těžká životní rozhodnutí. To teď prožívá jedna z vás, říkejme jí třeba Irma. Aby měla situaci lehčí, rozhodla se „vypsat“. „Dopisy jsou plné pocitů, asi i proto se je neodvážím předat, je to všechno hodně osobní," tvrdí Irma. Je zatím nezaměstnaná básnířka, Václav je její adoptivní bratr a ON je fotograf. Dnes vám tedy přinášíme první z dopisů napsaný poté, co Irma přijela z malého města, kde žije, po delší době do Prahy…

 

Tak já jsem v Praze za krásnou, v parku před sídlištěm voní pokosená tráva, svítí slunce, muž, který se po letech, nic netuše, naboural do mého srdce, se vrátil z domova, leč má strašně práce, tlačí ho termín, odvolal dokonce všechny akce přes víkend. Prostě nemá čas a na hodinu to nemá cenu, stejně by z toho byly nejméně tři a pak by měl výčitky, že to nemá hotové...

 

Ona to asi není legrace, pouštět se do zásadních pracovních změn ve čtyřiceti... Já to chápu, přátelsky se ale jen tvářím, ve skutečnosti je mi to moc líto a v těch vonících ulicích (víš, kolika vůněmi dýchá Praha?) zase čumím na krásu sama a může mi to hrudník roztrhnout! (A věř, že to není z kouření.)

 

To se mi to mluví, když jsem nezaměstnaná, a jediné, co mám kromě shánění práce na starost, je přemítání o lásce... Už Bukowski ve svých knihách píše, že byl vždy nejvíc úspěšný milenec, když byl nezaměstnaný, protože měl na lásku celý den a celou noc čas.

 

A tak si se mnou dnes kromě dcery při obědě povídal akorát papoušek Ara v Palladiu, avšak měl dost chudý slovník; říkal pouze: „Kuk, kukuk a ahoj!" Fakt jsme si báječně pokecali.

Není pravda, že je lepší milovat než být milován, jak praví klasik, já s tím brutálně nesouhlasím! Co je mi platné, že já se vznáším a hořím, když zase padám na držku a nikdo mě nepohladí. Do prdele!

Proč já nejsem chlap?! Měla bych možnost většího manipulačního prostoru, jakože se dvořit, volby prvního ataku, vyznání a tak…

 

Jako ženská mám tak málo možností! A prsama a štíhlou figurou už to v mém případě opravdu, ale opravdu nevytrhnu. A na inteligenci se chytnou tak akorát další přátelé. (Prý se spíš přihodí, že nás napadnou teroristé, než by se ženská po čtyřicítce vdala. Netoužím zrovna po vdavkách, ale přijde mi to jako trefné podobenství mojí situace.)

 

Ne že bych ztrácela všechnu naději, která, jak známo, umírá až naposled, to už věděl Napoleon, ale nevidím to růžově.

 

Prostě se uvidíme příště. A ne jednou, že, přijede za mnou nejméně na dva dny pomoci mi s mým projektem... Proč by mi to nabízel, kdyby ho nebavilo se mnou být?

 

Tak nevím, co si mám myslet, a tak jsem se rozhodla, že se z toho vypíšu. Komu jinému než Tobě, promiň, jestli Tě s tím moc otravuju, ale holkám to říct nemohu, ty by leda řekly, že to přece říkaly... a nevarovaly jsme tě?

 

V podstatě se nic nestalo, já mám jedinečnou schopnost věci dramatizovat, ale právě to, že se NIC nestalo, mě znepokojuje.

 

Nedovedeš si představit, jak ráda bych o svých pocitech mluvila právě s ním, ale to nerisknu, přišla bych i o to málo, co mám. Přátelství... Já vím, není to málo a má zatraceně delší dobu trvanlivosti než láska, ale je to jako cpát žíznivému chleba.

No nic...

 

Ahoj, Irma

Reklama