Dnešní téma je nostalgické, ale proč ne. Měli bychom se občas zamyslet a otočit se za tím, co bylo.

Když jsme zavírali vrata domu, kde jsem trávila prázdny, kde jsem se učila házet hnůj, starat se o domácí zvířectvo, hrála si s bratránky a sestřenkami na zahradě, lezla po půdách, schovávala se ve stodole, řekla jsem možná až patetickou větu: „Skončila jedna etapa našeho života." Nestály tam rozesmáté děti, poštípané od komárů, spálené od sluníčka s odřenými koleny, ale dospělí lidé, kteří přijeli na pohřeb babičky. Rodný statek se prodal a léta jsem tam nebyla.

Až vloni mne najednouněco" popadlo a rozjela jsem se tam. Krásné údolí proťala dálnice, remízky, kde jsme hledali ptačí hnízda a odkud tiše sledovali srnky, které chodily na pastvu, padly za oběť nové infrastruktuře. Vesnička pod horami byla stejná. Jen škola měla novou fasádu a kostelíček byl opravený. Noví nájemníci mne pozvali na kávu a koláče, povinně jsem si musela štrngnout slivovicí. Dvůr mi najednou připadal malý, na zahradě už nebyly třešně, po kterých nám bývalo tak špatně, když jsme se jich přecpali, ani ta švestka, ze které jsem spadla a zlomila si natřikrát ruku, už nestála. Stodola, která mi připadala vždy obrovská, bylo jen malé staveníčko. Cestička v polích, kudy jsme chodívali na rybník, byla rozoraná, a ten žabák, kde jsme se koupali tak dlouho, až nás museli tahat promodralé ven, byl zapadaný listím, už tam prý nikdo nechodí. Potůček, ve kterém jsme chytali rybky a často se v něm zmáchali, je veden potrubím. Ještě jsem se stavila na hřbitůvku, kam jsme chodili zalévat hroby našich předků, podívala se na obrovské smuteční vrby, které kdysi bývaly nějak menší, a se smíšenými pocity odjížděla. Bylo ve mně zvláštní prázdno.

Vyjela jsem na protější ostroh - na hrad jsme chodili každý rok. A tam se to najednou stalo. Blížila se bouřka. Po nebi se hnaly mraky barev, ze kterých by filmaři byli u vytržení, vítr mi vháněl slzy do očí. Za zády mohutná zeď, kolem létalo barevné listí - někdo by si řekl kýč. V tu chvíli jsem pochopila, že tam patřím. Tady jsou mé kořeny. To je můj pravý domov, i když vzdálený.

Žiju jinde, budu sem jezdit jen občas, ale tento kraj zůstane v mém srdci zapsán navždy jako místo, odkud jsem vyšla, odkud pocházím. Protože domov nebo místo, odkud pocházíš, ve svém srdci nepřemůžeš.

P.S.: pro zvědavé ženy-in posílám fotky, třeba poznají, kde je ten kraj mého srdce.






Soňa


Milá Soňo,
díky za krásně napsaný příspěvek a fotečky. Vůbec se nedivím, že vám vhrkly slzy do očí. A nebylo to určitě jen tím větrem...

Reklama