Domácnost

Domov důchodců: Připadám si tu jako odpad


Napadlo vás někdy, co bude, až zestárnete, až vás nebude tělo poslouchat tak dobře jako nyní a sama sobě budete přítěží? Nehlodá ve vás někdy myšlenka, že poslední roky svého života strávíte opuštěná v zařízení sociální péče? Bez rodiny, bez přátel. O životě mezi stěnami domova důchodců, o radostech i strastech, které zde senioři prožívají, nám vyprávěla paní Bohumila.

Paní Bohumilu jsme navštívili během nedělního odpoledne v zařízení ve středních Čechách, které je jí již několik let domovem. Seděla jako každý den na svém oblíbeném křesle uprostřed chodby a smutně hleděla kamsi do ztracena.  „Ale ven s vámi nepůjdu, aby mě tady našli, kdyby za mnou přece jen někdo přijel,“ vysvětlila stručně a v hlase jí zaznělo něco mezi nadějí a zoufalstvím.

Vnoučata skoro neznám
Je jí 78 let. Když jsme jí na začátku naší návštěvy popřáli k narozeninám, které nedávno oslavila, rozplakala se. „Nikdo nepřišel, nikdo jiný mi k narozeninám nepopřál. Žádný telefonát ani dopis. Narozeniny jsem tedy oslavila o samotě. Jen jsem si v tichosti zaplakala,“ vysvětlila později.

Před lety ji rodina převezla do tohoto zařízení. Musela opustit svůj rodinný domek se zahradou, o kterou s láskou pečovala, opustit život ve středočeské vesnici a zvyknout si na jiný – na život v městském domově důchodců. „Mám dvě dcery, v prvních měsících mě navštěvovaly často a pomáhaly mi zvyknout si tu,“ vzpomíná posmutněle. Teď už by se rodinné návštěvy za poslední roky daly spočítat na prstech jedné ruky. „Vnoučata, jejichž fotky mám nad postelí, jsem neviděla už hodně dlouho, ani nevím, jaká měla vysvědčení,“ dodala.

„Ještě v době, kdy jsem bydlela na vesnici, jsem se starala o svoji zahrádku. Vysázela jsem zeleninu i květiny, pořídila jsem si štěně ovčáka, a pak jsem to musela všechno opustit. Děti s rodinami bydlí v Praze. Můj domek chátrá a o zahrádku se prý už nikdo nestará. Možná si mě vezmou o dovolené na pár dní k sobě,“ vyprávím tichým hlasem. Prosbám o návštěvu jejího domku na vsi ale rodina vyhovět nechce. „Prý je dům i zahrada ve špatném stavu a já bych to jen oplakala,“ vysvětlila seniorka.

Byla jsem přítěží

Do domova ve přišla z několika důvodů. Jedním z nich byl vysoký věk a mnohá rizika s ním spjatá. V neposlední řadě se jí také zhoršovala pohyblivost, proto bylo umístění do zařízení se stálou zdravotní péčí nejlepším řešením pro ni i její rodinu. Sama říká, že jim byla velkou přítěží. Nyní se už pohybuje jen za pomoci „chodítka“. Teď se navíc léčí z několika zlomenin, které utrpěla při pádu. Mimo stěny domova se dostane jen na invalidním vozíku. Výlety po okolí s personálem ale odmítá. „Nechci zmeškat případnou návštěvu. Až přijdou dcery, vezmou mě ven,“ oponuje a kategoricky nepřipouští fakt, že návštěva nemusí vůbec přijít. „Oni mají hodně práce. Pracují, musí se starat o vlastní rodiny a mají to sem daleko.“

Paní Bohumila je na první pohled velmi uzavřená a většinu svého času prý tráví vzpomínáním na uplynulá léta. Během nocí, kdy nemůže spát a raději do rána sedí na chodbě, přemýšlí o svém nynějším životě, který není nikterak veselý. I po letech má problém najít si přátele mezi dalšími obyvateli domova. Není divu, zdravým rozumem na tomto oddělení disponuje už jen hrstka vyvolených.

Připadám si tu jako odpad
Sdílet střechu s padesáti dalšími obyvatelkami přináší mnohá úskalí. Paní Bohumila si prošla i šikanou ze strany své spolubydlící. Personál domova naštěstí zakročil. „Dnes jsem si chtěla sednout do klubovny k televizi a byl tam po někom takový nepořádek, že jsem raději odešla. Totéž se stalo na toaletách. Musím to říct sprostě, chtělo se mi z toho všeho zvracet,“ vypráví s pláčem, který se nejdříve snažila potlačit, a dodává: „Připadám si tady odložená jako nějaký odpad, který už do společnosti nepatří. A upřímně se někdy už těším, až odejdu na ten zasloužený odpočinek.“

Na dotaz, jaké je její největší přání, odpověděla bez rozmýšlení: „Ze všeho nejraději bych se vrátila zpátky domů.“

Máte příbuzné v domově důchodců? Jak se jim tam žije? Umístila byste své rodiče do domova, nebo byste o ně raději pečovala sama? A co vy, chtěla byste zůstat i ve stáří doma, nebo byste dobrovolně odešla do zařízení se stálou péčí?

   
08.07.2008 - Dům a byt - autor: Eva Soukupová

Další příspěvky

Komentáře:

  1. [62] musilovahana [*]

    Tatínek zemřel doma a maminka také bydlí s námi.

    superkarma: 0 15.11.2012, 08:07:53

Další příspěvky

Z předchozí stránky:

  1. avatar
    [61] V.Nováková [*]

    já se sestrou jsme se o rodiče postarali až do jejich smrti , nejdřív táta a po sedmi letech máma. Staří lidé nepotřebují luxus, ale cítit lásku svých nejbližších, dětí a vnoučat a mnohdy i pravnoučat.......po tátově smrti se k mamince nastěhoval můj synovec, nakupoval, staral se, byl to bábinčin "bodyguard"......já jim oběma prala, žehlila, pekla....v rámci svých možností dojížděla...a nezapomenu na maminčiny zářící oči vždycky když jsem přijela.......kéž by to šlo navrátit!

    superkarma: 0 09.07.2008, 16:56:57
  2. [60] Alena1000 [*]

    Take ziji v zahranici a muzu potvrdit obrovsky rozdil mezi zivotni urovni duchodcu tam a tady. V domovech pro seniory maji krasne bytecky, za ktere by byla stastna lecjaka rodina v CR, a pokud maji potize s chuzi maji narok na male elektricke scootery. Muj manzel cizinec byl pri prvni navsteve v Cechach prekvapen starymi lidmi o berlich. To uz se tady totiz tak casto nevidi. Jinak planuji v budoucnu navrat do Cech a zit blizko mych rodicu, kteri mi moc chybi,a rozhodne az budou potrebovat jim pomahat jak to prace dovoli. Mela jsem obrovske stesti na babicky, jedna s nama zila cely zivot a byl to jeden z neskvelejsich lidi, ktere jsem kdy znala a druha babicka zila na druhem konci republiky, a i kdyz byla sobestacna, tak potrebovala trosicku pomoct s nakupem a dalsimi vecmi, tak si moji rodice i teta, ktera bydlela ve stejnem mestecku prali, aby k nim sla bydlet. Nakonec vyhrala teta, protoze babicka uz byla zvykla na svoje okoli a nechtela se stehovat na konec republiky. Stejne tak bych se chtela starat o sve rodice.

    superkarma: 0 09.07.2008, 13:02:00
  3. avatar
    [59] micinka.juli [*]

    prožila jsem si s tátou s Alzheimerem své těhotenství, takže nic moc. Občas jsem měla strach. Když už nešlo se o něj starat - máma v práci a já s miminkem, zařídili jsme mu LDN, kde do tří měsíců zemřel. Byla z něj troska
    Babička zemřela loni v 93,5 letech, máma ji měla poslední necelé dva roky u sebe, když už nebyla schopna se sama o sebe postarat. Bylo to hodně náročné, ztratila napůl sluch a nervy měla na pochodu. Teď je už v pohodě, babiččin "pohřeb" byl nakonec vtipná záležitost

    superkarma: 0 08.07.2008, 21:30:06
  4. avatar
    [58] lušinka [*]

    Mám maminku, je jí 82 let, bydlí u mé starší sestry,je soběstačná, i kdyby nebyla, do DD bychjí nedala nikdy, přestala bych pracovat. Chodím za ní tak 5x týdně, pořád si s ní vykládám, beru ji na výlety a nedovedu si představit, že jednou nebude.Staří lidé mají být ve své rodině, ne mezi starými, kde čekají na smrt.

    superkarma: 0 08.07.2008, 21:06:25
  5. avatar
    [57] Vivian [*]

    nenunka: u nás to funguje taky.

    superkarma: 0 08.07.2008, 21:05:53
  6. avatar
    [56] Dudlajlama [*]

    Libča: v Kanade jsou podobne domovy duchodcu taky. Vubec je az neuveritelny rozdil v kvalite zivota starych lidi tady a v CR. Je to ale nejenom o tech zarizenich, ale chuti i pres vek neco podnikat. Duchodci jsou tu neuveritelne aktivni, pochopitelne v ramci svych fyzickych moznosti.

    superkarma: 0 08.07.2008, 19:47:08
  7. avatar
    [55] nenunka [*]

    Kdo něco takového nemusel řešit tak neví co to je. Ideální by bylo mít možnost si staré rodiče přestěhovat někam blízko a dokud to jde, aby byli sami. Já už to řešila a bylo mi těžké. Stále se mluví o tom, jak se prodlužuje lidský život. Ale ne za každou cenu. Po 80 je to u většiny spíš živoření. V některých státech mají klauzuli, kterou podepíšete a například při koma vás neoživují. U nás to zatím nejde, ale byla bych pro.

    superkarma: 0 08.07.2008, 19:40:41
  8. avatar
    [54] Libča [*]

    Galadriel: takovy domov znam osobne pracuji v nem ne v Holadnsku ale jemu podobny v Nemecku

    superkarma: 0 08.07.2008, 19:23:02
  9. [53] renčí [*]

    Je mi té paní líto,mě v pátek umřela moje prababička bylo jí 89 let,žila v bytečku 1+1, naštěstí se o ní staraly moje dvě tety,ale někdy to opravdu asi jinak než domov důchodců nejde. Já bych taky nechtěla být nikomu na obtíž, člověk neví co ho může potkat

    superkarma: 0 08.07.2008, 18:21:59
  10. avatar
    [52] Vivian [*]

    Já nepamatuju, že by u nás v rodině byl někdo v důchoďáku... Ale když nějaký děda nebo babička vyžaduje permanentní odbornou péči a děti musejí chodit do práce nebo bydlí daleko, tak to někdy holt jinak nejde

    superkarma: 0 08.07.2008, 17:18:11
  11. avatar
    [51] Dudlajlama [*]

    Zazila jsem domov duchodcu v Holandsku, zila v nem ma tchyne. Ovsem to je uplne o necem jinem. Kazdy obyvatel mel svuj pokojik, jidlo se bud donaselo na pokoj nebo se mohlo jist ve spolecne mistnosti. Krasna byla i spolecenska mistnost s kavarnou, kde nacincane babicky pily kavicku, drbaly nebo hraly karty atd., dedove zase kulecnik. Pro duchodce se poradaly vylety a ruzne akce, proste v ramci svych fyzickych moznosti byl kazdy aktivni, dokonce se mohli starousci i ucit praci na PC. Pokud clovek ma penize, hradi si naklady sam, kdyz dojdou, je pobyt hrazeny statem.
    Rozhodne si umim sama sebe predstavit spis ve spolecnosti veselych babek a stamprdlickou neceho dobreho, nez sedet sama a narikat nad svym udelem.

    superkarma: 0 08.07.2008, 17:07:14
  12. avatar
    [50] sluni-sluni [*]

    i když to zní hnusně, tak jednak - nevíme jaké vztahy v rodině té paní byly a pak - jak děti vychovala, takový dcery jsou - a to my neovlivníme... můžeme si jen z toho vzít příklad.

    superkarma: 0 08.07.2008, 15:24:35
  13. [49] esterr [*]

    Nevím, jak Rozina přišla na to, že důchodcům zbývá moc v peněženkách, když zaplatí to, co musí.
    Rodiče od manžela byli také v DD, teď už je jen tchýně, dva roky jsme je měli doma, ale bylo nás dohromady i s dětmi moc, ani nebylo kde spát a s jednou koupelnou a záchodem to byl vždycky problém.Museli jsme to řešit, protože asi bych skončila v blázinci. Obdivuju a skláním se před těmi, kdo to dokáží i ve špatných podmínkách. Já z toho mám špatné svědomí dodnes, i když do DD jezdíme každý týden. Pokud byli dva, tak to šlo, měli svůj pokoj a samostatnou koupelnu,teď má tchýně už druhou spolubydlící a nic moc.
    Souhlasím, že domy s pečovatelskou službou jsou fajn, tam bych šla taky, ale je jich jak šafránu a když se mohu přihlásit až budu mít důchodový věk, tak se pak čeká dlouho. Zvlášť když starých lidí přibývá. Budoucnost nevidím vůbec růžově.

    superkarma: 0 08.07.2008, 14:32:08
  14. [48] gentiana [*]

    Ťapina: Přesně tak. Na tohle byla expert moje babička, té se líbilo, dkyž ji někdo litoval, takže dělala cokoli pro to, aby se všem jevila jako strašnej chudák. Musím říct, že můj tata fakt zbožňoval, když mu nějaký strýček z třetího kolena vynadal na tři doby, jak zanedbává svoji starou ubohou maminku, která se nemeje, protože nemá na zaplacení účtů za vodu atp.

    superkarma: 0 08.07.2008, 13:32:44
  15. avatar
    [47] RenataP [*]

    Někdy je dokonce lepší žít v DD, než tzv. "u blízkých", zejména ve chvíli, kdy ti blízcí nemají daleko k psychickému týrání
    Takže bych rozhodně neříkala, že doma je nejlíp. Když odcházejí síly, je to naprd, s tím souhlasím.

    superkarma: 0 08.07.2008, 13:21:15
  16. avatar
    [46] átéčko [*]

    Zeptala jsem se, jkdy si já smím podat žádost do DD. Až budu v důchodovém věku. Co tam tak jít dříve a dobrovolně. A užít si to i tam? Normálně.
    Vím jak mě trápila tchýně a po srdečních příhodách byla u nás a u švagrové. Vždy nás pomluvila tak, že na nás nezůstala nit suchá. Pomluvila mě i v nemocnici. Když mi to sestra řekla, málem to se mnou seklo. Jenže ta sestřička mě zná a ví že jsem se k ní nechovala nikdy špatmě.
    Tchýně je po smrti a moji rodiče také zestárli. Nikdy bych nechtěla nikoho tak trápit, jak trápí mě moje matka.... Je roč. 1923 podle ní není na světě nic dobrého, nic není v televizi, nic ji nezajímá. Chce si postěžovat, co ji bolí... Jak je na ni ten život zlý....
    A že něco bolí mě? "Prosím tě, z čeho tebe může bolet hlava, ser na to", je její jediná odpověď....

    superkarma: 0 08.07.2008, 13:10:01
  17. avatar
    [45] arjev [*]

    Mirly: děvče, do DD se nikomu nechce. Jak máš jít, sevře se to v tobě ... Starý strom se těžko přesazuje.

    superkarma: 0 08.07.2008, 13:04:16
  18. avatar
    [44] Mirly [*]

    Ne, nedala jsem matku s velmi vážnou nemocí do ústavu. Byla to ale hrozná doba a nikdy bych si nepřála, aby rodina mého syna musela něčím podobným procházet. Proto jsem už předem prohlásila, že až nastane doba, kdy budu nemohoucí, ať už tělesně, nebo duševně, chci do ústavu.

    superkarma: 0 08.07.2008, 12:57:42
  19. avatar
    [43] ToraToraTora [*]

    Děti jsou fajn...přinejmenším ti pomůžou do hrobu

    superkarma: 0 08.07.2008, 12:51:21
  20. avatar
    [42] arjev [*]

    Meander: od dětí svých vděku nečekej

    superkarma: 0 08.07.2008, 12:49:27
  21. avatar
    [41] Meander [*]

    Ano. A proto mají lidi děti, aby na stáří nebyli sami.

    superkarma: 0 08.07.2008, 12:40:23
  22. avatar
    [40] jiti [*]

    já jenom doufám, že se tak vysokého věku nedožiju.

    superkarma: 0 08.07.2008, 12:37:05
  23. avatar
    [39] ToraToraTora [*]

    Spousta lidí těžko snáší staří a jeho průvodní jevy. Stejně tak, pokud jsou z objektivních důvodů nuceni dožít mimo svůj domov, nepřispívá to k optimismu. Někteří senioři nadávají a stěžují si stále pokud zrovna nespí. Tím neomlouvám personál takových zařízení, který mnohdy nemá pochopení pro náročnost situace pro daného jedince. Pravda je někde mezi tím. nejlepší by bylo, kdyby každý mohl prožít zbytek života mezi svými nejbližšímí

    superkarma: 0 08.07.2008, 12:33:22
  24. avatar
    [38] Ťapina [*]

    Ono je těžké posoudit, jestli to, co starý člověk řekne v rozhovoru, je skutečně to, co cítí, nebo je to jen jeho forma společenské konverzace pro tu danou příležitost. Přítelova maminka je teď v LDN s těžkou formou Alzheimera a částečným ochrnutím. Když za ní přide on, její syn, tak si pořád stěžuje, jak ji všechno bolí a jak je nešťastná, protože byla posledních několik let zvyklá, že s ním řešila problémy, když kapal kohoutek, když si nevěděla rady s nějakými papíry, když nefungovala televize, šla za ním, aby to vyřešil. On jde za sestřičkou, že maminka říkala, že ji něco bolí, jestli by se na ni nemohal podívat. Sestřička přijde a mamka má zářivý úsměv od ucha k uchu a "dobrý den, sestři, je mi dobře, všechno je v pořádku, děkuju, že jste přišla" Pak si vyberte

    superkarma: 0 08.07.2008, 12:10:36
  25. avatar
    [37] arjev [*]

    Léthé: Nedaleko našeho baráku bývala jedna rodina. Rodiče nakonec skončili v DD a děcka prodaly barák, který jim rodiče odkázali. jezdila jsem za nimi 2x do měsíce a oni se na moji návštěvu těšili. Přesatit sedláky do města je zlé. Staříci do půl roku zemřeli. Jeden ve spánku a druhý do 14dní lítostí
    Až mě vyhodí ze současného zaměstnání, ráda bych si udělala rychlokvašku na pečovatelku a starala se o staré lidi.

    superkarma: 0 08.07.2008, 12:03:46
  26. [36] mindulinka [*]

    arjev: ano ty jsi měla kamarádku, která se ti dopoledne o maminku starala. Mojí babičku v 65 porazilo také auto a od té doby se moje máma o ní sama starala (i když má ještě 3 bratry) U nás v 3+0 byla do 88 let (poslední 4 roky natrvalo bydlela). Pak musela na operaci,po které jí zůstal vývod. Všichni chodíme stále do práce - nemožnost se o ní starat doma. Tak jsme jí umístnili do LDN - po 2 měsících tam zemřela. 2x týdně jsme za ní jezdili a obdivuji práci tamního personálu. Po zkušenostech, když nám doma babička "bláznila" ve dne v noci, moje máma se i zhroutila neodsuzuju nikoho, kdo své rodiče někam umístní - pokud se k nim stále chová jako k rodičům. Až mojí mámě bud 85 let, tak mně bude 60 a pořád budu chodit do práce - pokud bude připoutaná na lůžku - nedokážu si představit, že bych se o ní mohla postarat.

    superkarma: 0 08.07.2008, 12:01:42
  27. [35] Rikina [*]

    Z mých příbuzných byla v DD jen prateta, a ta tam zemřela během pár týdnů. Do svých 93 let žila v domku, starala se o kočku, sama zvládala všechno, co potřebovala. Pak ji jednou ve vlastním domě přepadli, zbili a okradli. Po propuštění z nemocnice ji dali do domova, protože se o ni neměl kdo starat... a ona jakoby přestala žít. Jenom ležela a čekala na smrt. Nechtěla nikoho vidět a s nikým mluvit. Mizerný konec života.

    superkarma: 0 08.07.2008, 11:57:58
  28. avatar
    [34] arjev [*]

    Eva Randová: dokud máš maminku, važ si těch chvilek. Když moji maminku srazilo auto na přechodě, jezdila jsem každý den autobusem 20km a ošetřovala a pomáhala ji chodit. Dopoledne se o ni starala moje nejlepší kamarádka,která bohužel zemřela.

    superkarma: 0 08.07.2008, 11:56:00
  29. avatar
    [33] arjev [*]

    Moji rodiči již nežijí. Tatínek zemřel v r.1983 a maminka v r.2000. Maminka doopatrovala svou maminku,která zemřela skoro v 96letech. Při rekonstrukce domu jsem pamatovala na maminku s tím, že by šla bydlet k nám. 1 + kk a samostatné sociál.zařízení včetně sprchového koutu by jí určitě stačilo. Navíc jsme probourali stěnu do "její" kuchyňky a dali dveře, a tak by mohla chodit v jedmom podlaží i k nám. Z mé kuchyně se jde na velký balkon, kde by mohla také být a sedět se stínu. Po schodech už nemohla chodit. Své rodiče bych do DD nedala. Tchán se ke mně choval dost dobře. Toho půl roku než zemřel jsem ho opatrovala a poslední 2 měsíce jsem si přehodila směnu s jeho synem,staral se o něho odpoledne. Tchýně je časovaná bomba a je zralá do DD. Nikdy jsem jí nevyhověla a teď, když je téměř slepá, tím tuplem.
    Kamarád mi říkal : Věro, chovej se dobře ke svým dětem, ať tě na stará kolena nestrčí do DD.
    Jestli rodiče jsou poměrně nemohoucí a děti chodí do práce, málokdo dá výpověď s tím, že se o rodiče postará. Rodiče mohou brzy zemřít a po padesátce není šance na práci. Stát by měl pamatovat na tyto případy, kdy děti doopatrovaly své rodiče a pak byly nebo jsou dlouhodobě nezaměstnané.
    Každý by si měl hlídat svůj vlak se zdravím, aby mu neujel a on nezůstal sám na nástupišti.

    superkarma: 0 08.07.2008, 11:52:26
  30. [32] počítačka [*]

    Babička zemřela na psychiatrii - těžký Alzheimer. To je třicet let. Její manžel děda v klidu doma na posteli - všichni jsme se rozloučili - bylo mi 9. Otec v LDN po operaci rakoviny, vzal to rychle, ale je pravda, že jsem začínala chodit, kdo by mu doma píchal injekce, pomáhat mamince, pomoc Charity a spol... No a maminka - je jí přes sedmdesát, zásadně neuznává, že jednou nebude něco moct, organizuje život sobě i nám. U bráchy preferuje syndrom "mužského pytlíku" - to je chlap, on se stará o rodinu, on nemůže, nemá čas... A já vlastně musím. Takže k otázce, ano, dala bych svoji maminku do DD, chodila bych často za ní a naslouchala stížnostem, jaká jsem. Ale opravdu není možnost, jak se o ni starat. My k ní nemůžeme, ona k nám vůbec ne a abych ji nechala někde samu, to zas neumím já. Brácha to vyřešil jednoduše - půjdeš k nám? Ne. Tak to je tvůj problém. A má pravdu.

    superkarma: 0 08.07.2008, 11:31:31

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme