Bulvár

Domácí úkoly III. - Tajemství úspěchu

Odhalení příčiny selhávání dítěte ve škole často vede k jeho ,,přenálepkování" z problémového dítěte na dítě, které má problém - a to leckdy ne samo, ale například v rodině. Nejinak je tomu u selhávání při plnění domácích úkolů. A ať už se na takové přidělování nálepek díváme jak chceme, těžko se mu dokážeme zcela vyhnout. Čemu však už zabránit můžeme, jsou negativní následky tohoto nálepkování.

(soutěž 9 - kolik)

Označení dítěte jako jedince, který za své selhávání nemůže, často místo snahy o řešení problému přináší přílišnou mírnost a hyperprotektivitu ze strany učitelů nebo rodičů, na kterou mimo jiné reagují jako na nespravedlivou spolužáci a zvyšuje se tak míra sociální izolace dítěte. Rodiče i učitelé dětí s problémem by se proto měli snažit o přístup sice tolerantní, akceptující a podporující, avšak spravedlivý, s jasně vymezenými, transparentními pravidly. A to i v případě plnění domácích úkolů.

Jak neudělat chybu?
Problémy s domácími úkoly, které se neřeší, můžou zničit klid v rodině a šance dítěte na to, aby bylo ve škole úspěšné. L. J. Koenig, autor knihy Chytrá výchova, je zastáncem toho, aby dítě i při plnění domácích úkolů dodržovalo školní disciplinu, aby mělo své místo, na němž domácí úkoly dělá, a čas, který je pro tuto činnost předem určen. Úkoly pak má plnit samostatně, rodiče mu mohou pomoci problém pochopit, ale nesmí zasahovat do samotného plnění úkolu, a to i v případě, že by dítě mohlo selhat. Dítě by si pak totiž zvyklo na neustálou pomoc a podporu a ve škole, kde se učitel musí věnovat více dětem a nemůže tak jednomu z nich neustále ,,stát za zády", by selhávalo. Při řešení problémů s domácími úkoly si rodič musí dát pozor na některé strategie, které děti rády využívají, aby se plnění domácích úkolů vyhnuly. Předně se nesmí spokojit s prohlášením dítěte, že nemá žádný úkol, a čas od času musí kontrolovat, jestli dítě, ať už z roztržitosti nebo úmyslně, na úkol ,,nezapomnělo". Musí tedy průběžně (třeba i písemně) komunikovat s učitelem svého dítěte. Pokud si dítě trvale stěžuje, že jsou na něj úkoly příliš těžké, měl by se rodič po poradě s učitelem a případně i odborníkem pokusit identifikovat, v čem je problém, a ten poté řešit, ne dělat úkoly za dítě, ale ani kritizovat dítě a trvat na tom, aby úkoly zvládlo za každou cenu. Vždy by však měl dát dítěti najevo zájem o jeho problémy, vyslechnout ho a projevit mu podporu a pochopení. Rodič musí vždy trvat na tom, aby dítě dělalo úkoly v pro ně vymezeném čase, a to i za cenu represí (zákaz televize, návštěv kamarádů...).

Nepodlehněte vydírání
Rodič nesmí podlehnout vydírání dítěte, že bez jeho pomoci úkol udělat nedokáže. Rodič může s dítětem vyřešit podobné úkoly, poradit mu, ale zadaný úkol musí dítě vyřešit samo. Rodič musí mít pochopení pro perfekcionismus dítěte, neměl by ho přesvědčovat, že jeho práce je dobrá, když si to samo dítě nemyslí, ale poskytnout mu emocionální podporu a pochopení pro jeho problém. U dětí, které mají sklony k lajdáctví, musí být naopak přísný (a opět i za cenu represí trvat na vypracování úkolu přiměřeně schopnostem dítěte - tj. musí si samozřejmě ověřit, jestli dítě skutečně má schopnosti k vypracování úkolu). Obecně platí, že pokud si dítě stěžuje, že něco nezvládá, je třeba hledat příčinu, projevovat ochotu vyslechnout dítě a emočně ho podporovat. Rodič si však musí dávat pozor, aby ho dítě nevydíralo a nemanipulovalo s ním. Děti jsou schopné i úmyslně selhávat, jen aby dokázaly, že jim ,,to nejde".

(soutěž 15 - málo)

Důležitý je proto pozitivní přístup, ale i dodržování předem daných pravidel (,,vysvětlím ti to, zkusíme si to projít spolu, ale úkol si pak uděláš sám"). Jistá míra selhání může být pro dítě i cennou zkušeností (obzvláště pokud si ji skutečně zavinilo samo), nesmí však narušit pocit dítěte, že je přijímáno a milováno nikoliv pro výkon, ale pro sebe sama (akceptace - tedy přijetí dítěte - obvykle nebývá problémem u rodičů, u učitelů je však výkon, ale hlavně dodržování školních předpisů často ztotožňován s hodnotou dítěte jako člověka). Rodiče se často setkají i s negativismem dětí, tvrzením, že úkoly, případně škola jsou k ničemu. U starších dětí se může jednat o přirozený vývoj a pak je na místě jistá přísnost, především u mladších dětí však jde většinou o varovný signál, že dítě něco nezvládá (pokud ovšem není tento negativismus součástí hodnot rodiny). Platí také, že učitel by nikdy neměl kritizovat rodiče před dítětem a naopak, rodiče by neměli před dítětem kritizovat učitele. Takovýmto postupem totiž obvykle nejvíc trpí dítě.

Nejen škola hrou
Mladší školní dítě ještě není schopno pochopit dlouhodobý budoucí účel aktivit - nemyslí příliš do budoucnosti. ,,Jeho aktuálním potřebám vyhovují aktivity, které nejsou jen prostředkem, ale i cílem samy o sobě. Dítě je dělá jenom proto, že ho baví. Takové činnosti mají pro dítě značný emocionální a tím i relaxační význam (např. hra)," říká dětská psycholožka Vágnerová. V mladším školním věku je pak hra jedním ze způsobů, jak se dítě učí. Hra je odrazem toho, jak fantazie zpracovává realitu. Je pro mladší školní dítě nezbytným vývojovým prvkem, musí se však naučit rozlišovat mezi hrou volnou (tj. hrou jen tak, bez pravidel) a hrou s pravidly, která je třeba dodržovat. A takovou hrou s pravidly by pro mladší dítě měla být i škola nebo plnění domácích úkolů.

Doučovat nebo nedoučovat?
Mezi problematiku domácích úkolů lze řadit i doučování, někdy se plnění domácích úkolů doučováním stává, jindy si dítě při doučování vypracuje domácí úkoly, vždy však jde o aktivity provázané. Na nižších stupních školy se v ČR doučování obvykle omezuje na spolupráci s rodiči při plnění domácích úkolů, ale v jiném kulturním prostředí je doučování běžné i u mladších školních dětí. Doučování může mít smysl v případě, že dítě promeškalo vyučování z důvodu nemoci, když je vnímavost dítěte narušena v důsledku rodinných problémů (nemoc nebo smrt rodičů, rozvod, atd.), působí-li na něj závažné nepříznivé vnější vlivy (časté výměny učitelů, výpadek vyučování, příliš mnoho vyučovacích hodin) nebo když dítě potřebuje dohnat látku při přestupu na jinou školu.

Nikdy by se však nemělo jednat o dlouhodobé opatření, které by dítě neúměrně přetěžovalo. Co se týče doučující osoby, existují různé varianty, od doučování rodiči a příbuznými (zde je někdy problém silná emocionální vazba rodiče na dítě, sklon dítěte nebrat doučování ,,vážně" a unikat do jiné role, než je role žáka a pod.), přes doučování učitelem ve školních družinách a speciálních hodinách (zde se naopak projeví běžné školní problémy- toto doučování je vhodné jen pro děti, které lépe pracují ve škole než doma) a doučování třetí osobou (v tomto případě je důležité sehnat vhodnou osobu s odpovídající kvalifikací, problémem někdy bývá finanční náročnost).

Dítě školního věku má silnou potřebu učení se a poznávání, ale také potřebu pozitivního sociálního ocenění - v případě nesouladu těchto motivací hledá obranné mechanismy, jimiž často bývá rezignace či únik. Vágnerová varuje: ,,Obecně platí: žije-li dítě delší dobu v silném stresu, nemůže se chovat a prožívat standardně, tj. normálně." Je proto vždy důležité poskytovat dítěti podporu a ocenění a nezaměřit se jen na rozvíjení školních znalostí a dovedností, což se naneštěstí často stává nejen ve školách, ale i v rodinách. Domácí úkoly jsou pak prubířským kamenem schopností rodiče přijmout své dítě takové, jaké je, ale zároveň si ho ani neidealizovat, nežádat od něj málo, ale ani příliš. A zatímco učitel je školeným odborníkem, rodičům v často nelehkých situacích nezbývá, než se spolehnout na svou trpělivost, empatii a lásku k dítěti.

S využitím knih: Vágnerová, M. - Psychologie školního dítěte a Koenig, L. J. - Chytrá výchova.

Použila jste někdy strategii úmyslného selhání, abyste někomu dokázala, že ,,Vám to nejde"? Zažila jste někdy doučování? Kdo a jak Vás doučoval? Doučovala jste Vy někoho? Doučujete svoje děti? Nebo jste jim sehnala někoho, kdo je doučuje? Myslíte si, že je v ČR dostatek vhodných "doučovatelů"? Orientujete se v cenách za doučování?

   
26.09.2006 - Společnost - autor: Ivana Kuglerová

Komentáře:

  1. avatar
    [2] mikule [*]

    Ještě tak daleko nejsme

    superkarma: 0 19.12.2006, 17:53:14
  2. avatar
    [1] lumpici [*]

    V době střední školy jsem si přivydělávala doučováním matematiky u dvou dětí chodících na ZŠ.

    Svoje děti doučuji sama, zatím se mi to ještě stále daří (2. a 8. třída), kromě angličtiny. Tu sama neumím, takže tu musí pochopit sami ve škole. Se mnou se doma nikdo neučil a mámě to přišlo naprosto normální. Neumíš? Vyprask a douč se to ve škole. Trochu se obávám u nejstarší dcery přechodu na stření školu, nevím jestli jí budu moct doučovat i tam. Je multidyslektická, takže potřebuje každodenní přípravu do školy. Jsme zvyklé se učit i trochu o prázdninách, aby všechno nezapomněly. Evka

    superkarma: 0 26.09.2006, 09:45:18

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme