Tohle je úvaha Heleny Pelikánové nad domácími porody a příběh maminky, které zemřelo po porodu doma miminko. Přesto by porody doma nezakazovaly.

narození

I když se o tato témata snažím nezajímat, poslední dobou se jim nedá uniknout, z mnoha médií máme možnost sledovat procesy s porodními asistentkami, které to podle výroku soudu nezvládly. Ta jedna nejznámější byla dokonce odsouzena - dostala tzv. podmínku a zákaz činnosti.

Je to sporné, těžko říct, jak se člověk v situaci, kdy mu zemře dítě při porodu, či je trvale postižené, zachová, jde-li o domácí porod, nebo o porod v nemocnici za přítomnosti lékaře.

Trochu mě to svádí myslet si, že proti jednotlivci se vystupuje daleko snáze než proti celému „bílému aparátu“, který má ještě ke všemu svého právního zástupce, tiskového mluvčího, a ještě v záloze pár stejně titulovaných, kteří potvrdí, že pan doktor Vopička za to vážně nemůže, protože...

Ne, nejsem zaujatá proti lékařům, i když moje nemocniční porody byly tak na 4-. Přežili jsme všichni, a to je v této chvíli oproti těm druhým nejvíc. Mám kamarádky, které rodily doma, mám i kamarádku, která porodila v poli v autě a manžel pupeční šůru zavazoval tkaničkou od boty.

Ale abych byla naprosto objektivní, mám i kamarádku, se kterou občas zajdu na místí hřbitov, na jednom pěkném  místě tam má její roční syn krásný hrobeček s velkým bílým náhrobkem. Pořád tam kvetou kytky, Jana sem chodí často a nesnesla by, aby její chlapeček měl kolem sebe plevel nebo buřinu. Taky má na tom kameni takovou krásnou porcelánovou rybičku, do který se dávají kytky, kdyby to nebyl hrob, řekly byste, moc pěkný...

Domácí porod. Za pomoci asistentek, přesně tak. Je to už čtvrtý rok, co se to stalo. Porod začal normálně, i když se těm dulám nezdálo, jak Jana u toho stála tak nějak divně. Pak se to zvrtlo, jako první vyhřezl pupečník, to už bylo jasné, že je tu průser, v těchto případech jde o minuty, dítě se začne dusit a musí okamžitě ven.

Asistentky asi zpanikařily a nařídily rodičce zastavit porod, zvednout pánev, lehnout si a volat sanitku. Tam vznikl další problém, zdravotníci zjistili, že jde o domácí porod, a moc se jim do toho nechtělo. Tušili malér. Když přijeli, vystoupali do bytu nejprve s nějakým křeslem, to se ukázalo jako nevhodné, tak se vrátili pro lehátko, a minuty běžely po desítkách.

Jana sama říká, že jí bylo jasné, že je to celý už dávno špatně, věděla, kolik minut může dítě vězet v porodních cestách. Sice si přála domácí porod, ale bylo to druhé dítě, už ledacos věděla i o rizicích. Když v porodnici císařským řezem „porodila“, Matěje už neměla žádnou naději, říká, že byl uplně modrý a nedýchal.

Lékařům se nakonec podařilo chlapečka oživit, ale tady bych se asi pozastavila nad pojmem oživit, museli vědět, jak na tom bude jeho mozek - od výhřezu pupečníku do oživení proběhla asi hodina. Matěj pak  žil ještě rok, tedy fungoval v inkubátoru a na přístrojích, nikdy se v podstatě neprobral, rostl, ale nevyvíjel se.

Po porodu nastalo peklo, výčitky ze všech stran, lékaře nevyjímaje, měli na denním pořádku, několikrát jim také kdosi z nemocničního personálu doslova vmetl do tváře, že svoje dítě zabili, a došlo i na jakési policejní vyšetřování.

Probírali jsme to spolu mnohokrát, i po těch letech mám pocit, že se ani jeden z nich s tou ztrátou dodnes nevyrovnal. Zároveň ani s pocitem viny. V Janě pořád přetrvává pocit (a podle mého laického soudu oprávněně), že fatální chyba nastala v momentě, kdy bylo jasné, že pupečník je venku - zastavit porod.

Stále má pocit, že měla jednat podle vlastního instinktu, který velel okamžitě porodit. Porodní báby se k celé věci vyjádřily, že neudělaly nic špatně, že to se prostě stává - ano, stává. Ale v tomto případě možná nemuselo, možná, kdo ví... 

Z celého tohoto aktu zbývá spousta otazníků, tuny hořkosti a smutku. Za dva roky poté přišel na svět Štěpán, tentokrát v porodnici, klasickou cestou, asi už nikdo z nich nechtěl riskovat.

Když dnes s Janou a jejím mužem mluvíte, mají názor na domácí porod stejný jako před tím, nezakázali by ho, berou to jako věc rozhodnutí každého jedince. Jako otázku svobodné volby, což vnímám stejně, asi bych ale po tomto vyprávění opravdu pečlivě vybírala, koho si k tomu vezmu, a možná i víc naslouchala svým pocitům, už jen pro ten pocit, že jsem udělala všechno, co jsem považovala za nejlepší v danou chvíli.    

Reklama