Jedna naše čtenářka chce zavzpomínat na svého domácího mazlíčka, který už je v psím nebíčku a určitě tam dovádí s jinými pejsky a kouše si kostičku. A jaký měl psí život? Moc hezký:)


 

Jmenuji se Charlie a jsem pes. Ne, že bych se choval podle přirovnání, že je někdo na někoho jako pes, ale jsem to, čemu se říká přítel člověka.

Dva roky jsem bydlel u ne moc hodných majitelů, kteří mě ani nekrmili, a tak jsem se rozhodl, jít se podívat, jak to vypadá jinde. Toulal jsem se asi týden, než jsem potkal dva muže v uniformě. Volali na mě. Myslel jsem, že něco chtějí, a tak jsem k nim přiběhl. Oni se ale vůbec na nic neptali. Strčili mě do auta a někam odvezli. Potom mě dali do kotce, kde byli další čtyři psi. Došlo mi to. Byl jsem v útulku. Byla hrozná zima. A ani zateplený kotec mě moc nezahřál. Byl jsem tam asi dva týdny.

Jednou v neděli jsem koukal vedle na cvičák a záviděl těm psům, že jejich páníčkové s nimi takhle cvičí. Taky se mi takhle chtělo skákat přes překážky, nebyla by mi alespoň taková zima. Všiml jsem si, že z cvičáku k nám míří holka a kluk. Otevřeli právě můj kotec a prohlíželi si mě. Tvářil jsem se jak nejlépe umím a dělal jsem různé figury. Myslel jsem, že to nezapůsobilo, protože zase odešli. Ale naštěstí jsem se mýlil. Na druhý den se tam objevili zase a připínali mi vodítko. Strašně dlouho vypisovali nějaké papíry. Vůbec mě to nebavilo a chtěl jsem už pryč. Doufal jsem, že nejdeme jenom na procházku.

caj

Cestou jsme se stavili u hrozného člověka v bílém plášti. Díval se mi do očí, uší,… prostě všude. Jestli jsem měl nějaký problém, tak ten, že jsem pořádně prochladl. Proč se mi ale díval na zuby? T:-Oohle však nebyl náš konečný cíl.

Vešli jsme do nějakého domu. Na dveřích od bytu visela cedulka: „Tady hlídám já!“ a obrázek kolie. Došlo mi, že někomu lezu do teritoria, a že ten někdo ze mne určitě nebude nadšený.

Obrázek nelhal. Vyběhla obrovská kolie, která mi začala nadávat.:-O Dále se ukázalo, že tam bydlí strašně nesympatická kočka, která na mě hrozivě syčela. Přitom jsem si jí vůbec nevšímal.

Největší zájem u mě ale vzbudila suchozemská želva, kterou jsem se snažil vysát z krunýře. To se ale asi nesmí, protože jsem byl pořádně pokárán. Hned jsem se cítil jako doma, a tak jsem si chtěl svůj byteček označkovat. Za tohle mě potrestali ještě víc, než kdybych olizoval želvu. Protože jsem nechtěl, aby po mě křičeli tak jsem všechny tyhle věci přestal docela rychle provádět. Co kdyby mě snad vrátili zpátky do útulku?!

Pořád na někoho volali Charlie. To křičeli asi na mě. Neuměl jsem jim ale vysvětlit, že já nejsem žádný Charlie, nýbrž Darcy. Nechtěl jsem jim však kazit radost, tak jsem vždy šťastně přiběhl.

Jednoho dne mě vzali na cvičák. Nevěřil jsem svým očím! Tam jsem přece moc chtěl! Slyšel jsem štěkat svoje kamarády z útulku. Na „cvičáku“ jsem taky potkal svého bývalého souseda. Černého kokříka. Jeho majitelka říkala něco té mé. Chvíli jsem poslouchal a pak jsem se dozvěděl, že mluví o mně a o mých původních majitelích. Jo, ta holka je znala.

Panička se rozhodla zavolat původním majitelům, aby jim sdělila, že mě mají. Jeden rok jsem totiž jen v pěstounské péči. Moje panička byla moc smutná, hodně jsme si na sebe zvykli. Mně se vůbec nechtělo zpátky k původním majitelům. Kočka Máša se tvářila spokojeně, protože doufala, že se k nim vrátím. Já jsem tam ale nechtěl. Ovšem na můj názor se nikdo neptal. Po dlouhých telefonátech se ale najednou začalo slavit. Mí původní majitelé už o mě neměli zájem.A mě to došlo, jsem jejich. Jenom ta protivná kočka nebyla ráda. No a moje psí spolubydlící si už na mě začala zvykat, i když se jí nelíbilo, že se snažím její porci granuli ukořistit pro sebe.

Můj život byl od toho předešlého úplně jiný. Všichni se o mě starali a hlavně se se mnou mazlili. Panička mě strašně ráda češe. Když ji vidím jakou má radost, tak spokojeně ležím, často i usnu. To má potom ze mě velkou legraci. Hodně často taky chodíme na procházky. Ty mám hrozně rád. Cestou potkáme moc psů a já se jich ptám, jestli se taky mají tak dobře. Myslím, že mě má panička ráda.:-P

Někdy ale asi zlobím, protože jdu k tomu pánovi v bílém plášti. Chodil jsem na injekce a pořád mi dávali nějaké tabletky. Byl jsem dost nemocný. Panička se mnou ráda hrála takovou hru. Tabletku pořádně zabalila do salámu a mým úkolem bylo sníst salám a tabletku vyplivnout. Zkoušela to pořád znovu, a když mě to přestalo bavit, tak jsem snědl i tu tabletku. Tuhle hru jsme hrávali pravidelně, ale teď už jí nehrajeme, protože jsem zdravý kluk.

Mým pelechem se staly postele všech mých lidských páníčků. Jsem sice dost malý, ale když si lehnu doprostřed, tak nemá šanci nikdo další. A oni nemají to srdce dát mě pryč. To si potom lehnou na maličký kousíček a čekají, kdy ráčím odkráčet do jiné postele. Taky strašně chrápu, takže se nikdo pořádně nevyspí. Mně to ale vůbec neruší.

Dnes je již bohužel Cindička v psím nebíčku a já brzy oslavím své 11-té narozeniny. Od napsání tohoto příběhu, uplynulo již téměř 9 let a já jsem tyto nádherné roky prožil a stále prožívám s mou báječnou rodinou. Během této doby k nám přibyli další 3 kavalíři a já jsem po Cindě převzal funkci vůdce smečky.

Své paničce vodfon diktoval pes Charlie.:-P

vodfon

Reklama