ghost

„Asi u nás máme ducha,“ potvrdila mi do telefonu paní Květa, když jsem jí na doporučení známé volala. S myšlenkou na to, že by vás to třeba mohlo zajímat, jsem se vybavena zapůjčeným diktafonem vypravila do pražských Hodkoviček…

Na první pohled obyčejný rodinný domek se zahrádkou. Vcelku optimistický. Takže žádné ponuré stavení obrostlé břečťanem, zahalené mlhou.

Paní Květa také nepůsobila jako někdo, kdo je psychicky nevyrovnaný a usíná na sedativech. Vlastně nic, co by evokovalo v člověku přítomnost nějakých nepřirozených jevů.

Pravda, když jsem procházela vstupními dveřmi do malé předsíňky, bylo mi nějak „divno“.

Připsala jsem to faktu, že přece vím, proč tam jdu, takže jde o zářný příklad kvalitní sugesce.

U zrcadla v chodbě mě bolel žaludek a měla jsem pocit, že mi někdo propašoval na ramena pražec. To už jsem znervózněla.

V obývacím pokoji to ale všechno přešlo.

„No to vám věřím, protože tady to také nikdy neslyšíme,“ vysvětlila mi mé pocity, se kterými jsem se svěřila, paní Květa.


Slyšíte to všichni? Kolik vás tu vlastně bydlí?
Žijeme tady s dcerou, které je sedmnáct let. Občas sem za ní jezdí její přítel. To miminko, ten pláč slýchávám já a moje dcera. Manžel to zaslechl jen jednou, ale pak si nebyl jistý, jestli to nebyl vítr. Už několikrát ty zvuky zaslechl i Roman (přítel dcery) a také některé z mých známých i kamarádka dcery.

Můžete říci, jestli to něco spustilo? Od kdy se to děje?
Už to budou tři roky. Bydlíme tady ale přes patnáct let. Nemohu si vzpomenout, jestli se stalo něco, po čem by to začalo, ale pamatuji se, když jsem to slyšela poprvé.

Jak to bylo?
Byli jsme doma a všichni! Dávali Slunce, seno, jahody a seděli jsme v kuchyni. Najednou jsem zaslechla, jako by v domě plakalo miminko. Vypla jsem zvuk na televizi a s úplně reálným pocitem, že někdo za naše dveře odložil dítě, jsem běžela ven. Ten večer to neslyšel nikdo než já.

Vyběhla jsem, oběhla celý dům, ale nic jsem nenašla. Hlavně v momentě, když jsem vylezla, to přestalo. Nadávala jsem si, že mám asi halucinace, a šla zpátky. Za chvíli to tu bylo znovu a tentokrát to slyšela i dcera.

Pamatuji si, že jsme ten den šly hodně pozdě spát.

Prohledaly jsme každý centimetr domu, zapojila jsem i manžela. Prolezli jsme sklep, kůlnu, prostě všechno a nic.

Nejhorší to bylo v noci. Bylo to strašně silné. Seděla jsem s dcerou v kuchyni a přemýšlela, jestli jsme se zbláznily (manžel nic neslyšel), nebo co to může být. Tehdy to prvně vyslovila právě dcera.

„Mami, tady snad straší či co,“ řekla. Po pravdě, chtěla jsem jí to vymlouvat, ale nemohla jsem přijít na nic, čím bych argumentovala.

Davová sugesce? Já nevím.

Od té doby to tu slyšelo poměrně dost lidí. Všichni si už vlastně i zvykli.

Když se dcera seznámila s Romanem, zakázala jsem jí, aby mu to říkala. Byl to takový můj průzkum. Víte, jsem poměrně rozumná ženská. Uvažuji převážně racionálně.

Jednou v noci Roman dceru probudil a povídá „Hele, vy máte kočky? Já tady slyším mrouskat kočky.“ Dcera mu řekla, že kočku nemáme.

Teď už ji tedy máme, ale tehdy jsme ji neměli.

Oblékl se a se slovy: „Tak je tady někde nějaká zavřená,“ ji dlouho do noci hledal. Později sám řekl, že to zní jako pláč dítěte.

Dnes se už taky nediví.

Květo, má to nějakou souvislost třeba s fází luny nebo nějakým dnem?
To víte, že jsme se snažili to vypozorovat, ale na nic světoborného jsme nepřišli. Je to náhodné, zatím nevím o ničem, co by to spouštělo.

Kdo tady bydlel před vámi?
Manželova teta. Byla bezdětná. Normální žena prý. Zemřela na stáří.

Takže tudy cesta nevede. A zjišťovala jste, na jakém místě dům stojí?
Pokoušela jsem se, ale na katastru jsem nic nevyšťourala. Nic, co by bylo nějakým vodítkem.


U Houškových jsem byla až do deseti hodin večer. Zavolala jsem i kamarádce, abych měla jistotu a svědka, ale nic jsme tu noc neslyšeli.

Nastražila jsem diktafon do sklepa a druhý den si pro něj jela.

Poslouchali jsme, celou nahrávku dvakrát na plné pecky, ale nic vedle různého šramocení, bouchání venku jedoucí sanitky a podobných věcí diktafon nezachytil.

Jediné, co zbývá, je věřit, že paní Květa a její rodina opravdu slyší minulost.

Protože o tom tyhle věci bývají. O prolínání se minulosti do přítomnosti. Energie a zbytky vědomí, silné emoce a prožitky druhých lidí mohou ulpět ve zdivu, v zemi a prostředí, kde se staly. Myšlenku lze zachytit, o tom není pochyb.

Citliví lidé pak v určitých chvílích, jejichž spouštěč zřejmě není v nás, ale v TOM, pak mohou jakoby vnímat tyhle události, třeba právě jako zvuk, nebo i obraz.

Naprosto to nepodceňuji, protože sama mám tuhle zkušenost. A ne jednu.

Faktem je, že ve sklepě, vstupních dveřích a chodbě u zrcadla v domě Houškových jsem se necítila dobře. Přišlo mi v těch místech, že snad vážím metrák.

Kamarádka dokonce odmítla vstoupit mezi jeden strom na zahradě a dveře kůlny. Pravila, že má pocit, že tam je „díra jako kráva, i když není vidět“.

kulna

Prostě jsou věci, o kterých ještě málo víme, ale je dobře, že ještě naše podvědomí a šestý smysl nepřeválcovaly materialistický způsob žití a přísně pragmatické uvažování.

Že je stále cosi v nás, co se nemění ani technickým pokrokem, ani vyspělostí civilizace.

Co nemůžeme vyvrátit – musíme připustit.

Reklama