Z přemýšlení mě vytrhlo hlasité prásknutí dveřmi a vzdálené řinčení skla. Nevzrušuji se, protože je mi jasné, že to se zase do sebe pustili sousedi. Žijí spolu už nějakou tu desítku let a viditelně jim to neklape. Teda, doma jim to neklape. Venku se drží za ruku, špitají si romantická slůvka a jsou na sebe neuvěřitelně milí. Vsadím se, že na otázku, jak jim to funguje, by odpovídali: „Výborně. Rozhodně si nemůžeme stěžovat. Jsme spolu tak šťastní…“

 

Přihlížející a neznalý situace by jistě neměl důvodu pochybovat. Já se však musím nad tímto pokrytectvím usmívat. Před celým panelákem se snaží předstírat, jak moc jsou zamilovaní, ale přitom všichni už měli čest slyšet jejich manželské hádky. Kam se hrabou italské domácnosti a dlaždič je vedle nich slušný pán s vybraným chováním.

 

„Kam já jsem to dala oči? Já byla úplně blbá!“

„Tak to se nic nezměnilo. Blbá jsi pořád!“

„Zrovna od takového impotenta to sedí! Najdu si milence, abys věděl! Mám pořád své potřeby!“

„Já taky, ale ne s tebou, ty krávo!“

 

Tak takovéto diskuze mají na denním pořádku. Pak vyjdou ven na nedělní procházku a po hádkách není ani vidu, ani slechu.

 

„Miláčku, neskočíme si do naší oblíbené kavárničky na kafe?“

„Zrovna jsem ti to chtěl navrhnout, drahoušku. Dáme si spolu zase jednu tiramisku, ano?“

 

A takto odvrkají až do místní cukrárny, kde si objednají vídeňskou kávu a jedno tiramisu. Sedí naproti sobě, drží se za ruce a sladce se dívají jeden druhému do očí. Z toho pomalu okorá i ten dortík. Vzhledem k tomu, že obsluha této kavárny nebydlí v našem domě, mají pocit, že vidí něco neuvěřitelného. Tolik let manželé a mají spolu tak krásný vztah.

 

„Kdepak,“ vyvádím je z omylu. „Čím déle jsou manželé, tím lepší jsou herci!“ Popravdě řečeno, občas váhám, co je u nich skutečnost. Zda to cukrování, nebo ty hádky. Nebo snad oboje a skutečnost je někde mezi tím? Ostatně naši milí manželé už mohou za to, že se od nás odstěhovaly dvě rodiny.

 

První tedy spíš byl pár dvou lidí v důchodovém věku. Stěžovali si na hluk a na neohleduplné chování. Staříčkové byli zvyklí chodit brzo spát a manželé byli zvyklí se hádat třeba i v jednu v noci. To staří lidé opravdu nebyli schopni psychicky vydržet. Rozhodli se, že domov důchodců je oproti tomuhle cirkusu ráj. Občas je potkám v parku na lavičce a opravdu si nemůžou nové bydlení vynachválit.

 

Druhým odrazeným nájemník v našem domě byla věřící rodina s malými dětmi. Oni sami se snažili vést své potomky k lásce a ohleduplnosti a nikdy se před dětmi nehádali. Ovšem jejich mírumilovnou výchovu jim kapánek ničili sousedé, když po sobě pravidelně vyjížděli. Kdo měl neustále těm robátkům vysvětlovat, co znamená ten a ten neslušný výraz, který všichni slyšeli přes papírové stěny panelového domu? Proto raději opustili místo, kde by mohly být jejich děti svědky ďáblova vlivu.

 

My ostatní zatím s nimi v jednom baráku setrváváme. Já osobně už jsem si zvykla natolik, že už mě ani nebudí jejich noční nenávistné výlevy. Ovšem když jsem jednou zrovna odemykala náš byt, uslyšela za jejich dveřmi dialog podobný kanalizační stoce a poté hned vylezli na chodbu zaháknutý jeden do druhého, trochu mě to z míry vyvedlo. Jejich zamilovaný úsměv byl totiž v takovém kontrastu s tím, co se ozývalo z jejich bytu! Němě jsem na ně zírala, asi příliš dlouho, protože manžel se ozval:

 

„Neumíš pozdravit?“

„Do-dobrý den,“ rychle jsem odemkla dveře a zapadla domů. A to jsem si myslela, že mě u tohoto manželského páru už nic nepřekvapí.

 

Máte v baráku taky takové vykutálené manžele? Nebo žijete s rodinou sami v rodinném domku? Ruší vás hlasitý rozhovor ze zahrady sousedů či z vedlejšího bytu? Co byste s takovým italským párem dělaly vy, ženy-in? Vadilo by vám, že by takové hádky slyšely vaše děti? Jak hlasitě se hádáte s partnerem vy? A dbáte na to, aby vás neslyšeli sousedi?

Reklama