Reklama

Zda dítě vyrůstá v zakouřeném domácím prostředí, je zodpovědností každého rodiče, nejsme tu od toho, abychom soudili, ať si to vyřeší každý sám. Po svém to vyřešila paní Zdena, která se kvůli kouření v bytě rozešla se svým bratrem. A tato rozepře trvá už sedm let!

smoking

Příběh paní Zdeny

Mám o dva roky staršího bratra, silného kuřáka. U nich doma se vždycky kouřilo jak v indiánském doupěti, ne moc velký třípokojový byt v paneláku, dokážete si to představit. Kouří i švagrová. Mají dvě dcerky, jedna je teď v osmé třídě, druhá v šesté. A právě u narození té starší jsme se s bratrem poprvé strašně pohádali.  

To si jako nemůžu doma zapálit, nebo co?

Švagrová přijela z porodnice a my šli s manželem a dětmi, jak se říká, dát něco do kouta. Naše děti jsou o malinko starší, syn měl tehdy tři roky a dcerka rok a půl. Už ve dveřích mě zarazil silný cigaretový kouř.

„Ty tu kouříš?“ obrátila jsem se na bratra: „vždyť tu máš malé miminko“.

„ A co jako, to si nemůžu doma zapálit nebo co?“  

„Sobče bezohledný“, spustila jsem na něj: „ vždyť máte balkón“.

 „Tam je zima“, odpověděl. Ptala jsem se švagrové, jestli jí to nevadí. „Ne proč?“.

No, ty jsi taky pěkně blbá, pomyslela jsem si v duchu, ale nechala to být. Nebudu přece vychovávat dva dospělé lidi, je to jejich věc, jejich domácnost, nemám právo jim do toho mluvit, jen toho miminka mi bylo líto. Zdrželi jsme se asi hodinu a šli domů, protože ani já jsem nechtěla, aby naše, tehdy ještě malé děti, ten cigaretový kouř dýchali. Nejsem žádný puritán, kuřáky neodsuzuji, můj manžel kouří také, ale přece jen mi to v blízkosti dětí připadá bezohledné.

Hádky se stupňovaly

Naše děti byly rádi, že se jim narodila sestřenka a o dva roky později další. Samozřejmě si spolu chtěly hrát. Vzájemné rodinné návštěvy však byly čím dál horší. Hádky se stupňovaly. Bratrovi a švagrové vadilo, že si u nás nemůžou zapálit, že je ženeme na balkón a nám zase vadilo, že když k nim přijdeme, tak naše děti musí u nich dýchat ten kouř. Téměř pokaždé jsme se kvůli tomu hádali. Manžel pak už se mnou na návštěvy nechodil, říkal, že na ty naše rozepře nemá nervy, a měl recht.

Každý z nás určitě někdy zažil nějakou tu rodinnou hádku. Bývají horší, než všechny ostatní. Začne to blbostí a skončí u bůhví čeho. U nás to vždycky začalo tím, že jsem bratra žádala, aby si šel zapálit na balkón, když jsem u nich s dětmi. Jednou jsem se tak vytočila, že jsem mu řekla:

„Dokud tady budeš kouřit, tak mě tu s dětmi neuvidíš“.  

On se vytočil také:  „Co si myslíš ty krávo, ty mi budeš poroučet, co můžu a nemůžu ve svém vlastní bytě? Seber si ty své rozmazlené fakany a vypadni.“  

Švagrová se samozřejmě přidala k němu.

Rozdělily nás blbé cigarety

Ano, přestřelila jsem, on tam byl doma, ale brácha přestřelil také. Nestýkáme se už skoro sedm let. Ani jeden z nás ten první krok s smíru neudělal. Já jsem uražená, on má také svoji hlavu. Ani neteře k nám nechodí. Občas je potkám někde ve městě, špitnou „ahoj teto“ a jdou dál. Nikdy jsem si nepředstavovala, že nás rozdělí blbé cigarety. Je mi to moc líto a nevím, co mám dělat. Mám za bratrem zajít?

Co byste poradily paní Zdeně vy, milé čtenářky?

Čtěte také:

Rozvedl nás počítač

Jsou Češi lhostejní k osudu ohrožených dětí?