sledovat

Když se řekne „závislost“, většině z nás se vybaví alkohol, drogy, hrací automaty… jednou z  nejhorších odrůd závislosti je také závislost citová. I ona někdy zabíjí…

„Dokud nás smrt nerozdělí, slyšelas to, ne?!!! řval jako smyslů zbavený, držel mi hlavu obličejem přitisknutou ke koberci a mlátil mě pěstí do zad. Bylo to na Štědrý den v noci. Řekla jsem mu, že odcházím. Už tak jsem měla dojem, že pět let jeho absolutní nadvlády je dost dlouhá doba, kterou jsem vydržela. Děti jsme neměli. Napřed nechtěl on, že bych byla tlustá, pak už jsem s ním dítě nechtěla já. Vlastně jsem se téměř tři roky připravovala na rozvod. Všechno jsem měla připravené. O ničem nevěděl. Když jsem jednou půl roku po svatbě řekla, že jestli to takhle půjde dál, dlouho spolu nebudeme, zmlátil mě tyčkou od praporku. Šíleně to bolelo. Řekla jsem si, že až od něho půjdu, nebudu mu to už předem říkat,“ vzpomíná Vlaďka, kterou znám zhruba osm let. Znám i její příběh, který vlastně stále neskončil…

Nebudu to nijak rozvádět.

Jednoduše, Vlaďka opravdu odešla, a to ještě tentýž večer, co to Standovi řekla. Dobitá volala asi v půl třetí a její hlas zněl přes to, že měla zlomený nos, velmi pozitivně. Řekla jen: „Hotovo. Jsem dobrá!“

A byla. Byl za ní jako stín. Volal jí pětkrát i vícekrát denně, měla problémy v práci, těžko se vídala s námi s přáteli. Když byla například u mě, čekal tři hodiny před domem.

Byla nešťastná. Často říkal: Kdybys mě někdy opustila, zabil tebe a pak sebe. Nevím, jak moc to myslel vážně, ale člověk člověku do hlavy nevidí. Odejít od něho nebyl vůbec snadný úkol.

„Miluju ji víc než svůj život,“ řekl jednou mně. Tehdy jsem to ani nechtěla komentovat. Neznělo mi to romanticky.

Standa šel tak daleko, že sousedovi, který dvakrát zaparkoval Vlaďce před garáží, a pak se zrovna ne moc pokorně omluvil, přerazil obě dvě ruce. Tehdy za ním jela Vlaďka i do nemocnice. Ten člověk má rodinu a dvě děti. Že od něho musí pryč, jsme věděli všichni, jestli to vůbec přežije, bylo to, co nás trápilo.

Přežila.

Standa se pokusil o sebevraždu a strávil dohromady asi tři měsíce po různých terapiích. Pak už se neozval.


Vlaďka je dnes vdaná a má dvě děti.

A teď proč hovořím o nebezpečí citové závislosti? Protože tak jako u alkoholu, drog, nebo i automatů člověk není nikdy úplně vyléčený.

Je to čtyři roky, co s ním Vlaďka není. A je to tři neděle, co Stanislava zavřeli.

Proč??

Celé čtyři roky ji sledoval dalekohledem z půdy protějšího domu, kde měly různé firmy pronajaté kanceláře!!

Policisté tam našli mnoho videokazet a také DVD, kazet z kamer asi dvou různých značek, stovky fotek. Na všech Vlaďka, její nový manžel, jejich děti… otřesné!

Kdo ví, co se v něm odehrávalo, kdo ví, v co by to všechno nakonec narostlo, nebýt dvou kluků, kteří si na půdě chtěli hrát a kterým připadala ta hromada fotek, na všech jen jedna rodina, všechno to zařízení, matrace a utajení, nějak podivné.

Nenechali si to pro sebe a šli to nahlásit.

Vlaďka se zhroutila.


Hodně často se mi stává, že vykládám nějaké ženě na vztah a třeba se zamračím a řeknu: „On vás má až nezdravě rád. Je tu nebezpečí, že je na vás trochu citově závislý,“ a ta paní se zaraduje: „To je bezvadný!“

Chci jen podotknout, že to vůbec není bezvadné. Citová závislost není láska. Je to nemoc. Tak jako člověk závislý na drogách dokáže pro svou dávku udělat cokoli, tak stejně jedná i člověk závislý na partnerovi.

A je, jak vidno, úplně stejně nebezpečný!

Reklama