Reklama

Měla neuvěřitelný talent na jazyky. Už jako studentka gymnázia jich ovládala sedm. O to víc překvapí, že si nezvolila lingvistickou dráhu, ale vystudovala obor ještě mnohem obtížnější – medicínu. A to v době, kdy žen - lékařek bylo jako šafránu…

Její příběh budete asi znát díky románu novinářky a spisovatelky Ilony Borské Doktorka z domu Trubačů, který byl úspěšný nejen v době vydání (a v mnohém cenzurovaný), ale bodoval i ve čtenářské anketě Kniha mého srdce, čímž se zařadil mezi stovku našich nejoblíbenějších knih.

Ona doktorka se jmenovala Vlasta Kálalová (1896 – 1971) a narodila se do rodiny řídícího učitele v malém městečku Bernartice v jižních Čechách. V době studia medicíny, kterou úspěšně ukončila se specializací na chirurgii v roce 1922, na ni udělala ohromný dojem zajímavá přednáška profesora Hlavy o nutnosti výzkumu tropických chorob, které by se mohly díky rozmáhajícímu se cestování brzy dostat i do Evropy.

Vlasta KálalováTehdy se rozhodla, že se tímto oborem bude zabývat a že získá praktické zkušenosti. Přemýšlela, zda jet do Afriky, ale více ji láká Orient. A začne se připravovat. O arabském světě se snaží získat co nejvíce informací. K turečtině, kterou ovládá už od střední školy, si přidá perštinu a arabštinu. Učí se lékařskou terminologii. Po promoci si odbude dvouletou praxi ve Slaném a v Brně a přitom usilovně shání peníze na cestu i zřízení nemocnice v Bagdádu či Damašku.

Už to vypadá, že bude muset použít všechny své úspory a že by na to mohlo padnout i její věno, ale nakonec má přece jen štěstí. Díky působení v Červeném kříži se seznámí s jeho předsedkyní Alicí Masarykovou a ta jí pomůže. Zařídí jí návštěvu u svého otce, který zrovna dlí na zámku v Topolčiankách. Prezident Masaryk je znám jako podporovatel mladých talentů. Vyslechne ji, a i když má zpočátku mírné pochyby, nabídne jí nakonec půjčku. Vlasta mu slíbila, že ho nezklame a že půjčku samozřejmě splatí.

Teprve teď mohla odjet. Jejím cílem se stal irácký Bagdád, tam si chce otevřít soukromou praxi. První zastávkou se ale stává Istanbul. Tady vykoná praxi na známé gynekologické klinice Omara Paši. Díky tomuto moudrému rozhodnutí získává nejen důležité doporučení, ale i skvělé renomé.

Po příjezdu do Bagdádu si pak na jeho předměstí otvírá ordinaci. Sice musí zpočátku trochu bojovat s předsudky, nedůvěru budí i její diplom z Karlovy univerzity a také lékařské vybavení není zatím na odpovídající úrovni. Ale její první pacient je malý chlapeček, kterého kopl kůň a způsobil mu devastující zranění obličeje. Vlasta ho zachránila, udělala plastiku a vděčný tatínek se jí postaral o reklamu. Postupně se věhlas šikovné doktorky z Evropy šíří a pacienti, ale hlavně pacientky se začínají hrnout. Jako žena je vlastně ve výhodě, protože islámské tradice nedovolovaly, aby muslimské ženy viděl a léčil cizí muž, byť lékař.

Brzy si může otevřít malou soukromou nemocnici v domě Buranzzanliů, což se překládá jako dům Trubačů. Operuje rozštěpy rtu, pomáhá při těžkých porodech či rekonstruuje panenskou blánu, to je její skutečný „majstrštyk“… Uměla prostě všechno – chirurgii, gynekologii, pediatrii, problémy jí nedělá ani stomatologie. Dochází ale i na původní záměr, kvůli kterému se do Orientu vypravila, tropické choroby. Klientela se rozrůstá a zájem o její lékařské služby má i irácký panovnický dvůr.

V Bagdádu poznala Vlasta i svého budoucího manžela, úředníka irácké správní služby, který byl potomkem italských přistěhovalců. Vlastně vůbec neplánovala, že by se někdy vdala a měla děti. Jenže pak se zamilovala. Giorgio Di Lotti byl charismatický a vzdělaný muž, kterému nedávno zemřela žena na tuberkulózu. Vlasta se za něj provdala v roce 1927. O rok později se jim narodil chlapeček Radbor a za tři roky dcera Drahomila Lydie.

A pak krátce po jejím narození začala mít Vlasta vážné zdravotní problémy. Hubla, měla bolesti, rychle se unavila. Vlastně se to dalo čekat. Vždyť v Bagdádu bývá v létě až 50 stupňů, což Evropané těžko dlouhodobě snášejí. Navíc Vlasta pracuje naplno už několik let - i po narození dětí. Žádná mateřská dovolená se nekonala, jako workoholik se absolutně nešetřila.

Byla to horečka dengue, co ji dlouhodobě připoutala na lůžko. A vůbec to nevypadalo dobře! Jediným řešením se jeví návrat do Evropy. Konečně ji manžel, který se už učil česky a začal dokonce používat českou podobu svého jména, k odjezdu přemluvil.

Vlastě se ale neodjíždí zrovna lehce. Za sedm let svého působení v Bagdádu si vybudovala postavení, stala se váženou lékařkou, získala tu přátele, zachránila spoustě lidem život. Navíc ji neměl kdo nahradit. Nikdo se totiž nepřihlásil na její místo, ačkoli o to již dříve žádala, když psala do Československa. Cesta domů, která trvala měsíc, vedla i přes manželovu rodnou Itálii. Ten se vyjádřil, že by ve fašistickém Mussoliniho státě žít nemohl.

Masaryk +Vlasta Kálalová

Při rozhovoru s TGM

Po návratu do Československa se nejdříve musí dát Vlasta zdravotně do pořádku a to trvá čtyři roky! Dostane i pozvánku na Hrad, kde jí prezident Masaryk vyjádří obdiv i dík za její práci a šíření dobrého jména naší země. Zpočátku žije rodina v Bernarticích, pak v Praze, kde Vlasta přijala práci v redakci časopisu Zdraví lidu. Pomalu se vracela k lékařské praxi. Když začala válka, stěhuje se celá rodina z Prahy znovu do rodné vesnice, Vlasta si tu otvírá ordinaci. Věří, že tady budou ve větším bezpečí.

Už dříve se zjistilo, že její dcerka je mimořádně nadané dítě, horší to bylo se starším synem. Ten měl ve škole velké problémy. Zatímco maminka promovala s červeným diplomem, on těžko zvládal učivo první třídy. Jenže co věděli ve třicátých letech o mozkové dysfunkci či autismu?

Krutý osud postihl lékařčinu rodinu na samém konci války. Osmého května 1945 se už v Bernarticích chystali vítat Američany, dokonce městečko vyzdobili spojeneckými vlajkami. Jenže pak se tam nečekaně objeví ustupující německá armáda. A dochází k tragédii. Němci začnou střílet, uvádí se, že snad po prchajícím partyzánovi. Mezi oběťmi je i manžel, obě děti i jejich hospodyně. Vlastin manžel se mohl zachránit, jako Itala by ho ušetřili. Jenže on na otázku, zda je Čech, kývl… Z celé rodiny tak přežije ona jediná a to jen díky tomu, že dost přesvědčivě zahrála mrtvou. Trauma z této události si ponese až do smrti. Na to se nedá zapomenout!

Po válce už je jen svým stínem, i když ji čeká ještě čtvrtstoletí osamělého života.  Nepromarní ho. Léčí, překládá, učí se další jazyky. Norštinu prý zvládne za čtrnáct dní. Tomu se skoro ani nedá věřit! V Bernarticích také cizím jazykům učí děti. Nepřijímá za to peníze, tak se jí místní revanšují alespoň naturáliemi. Jen jeden jazyk odmítá a usilovně se jej snaží zapomenout. Od oné tragické události už německy nepromluvila. Byl to jazyk vrahů její rodiny.

Ač si jí v cizině velice vážili, u nás v roce 1950 upadla v nemilost. To když ostře odsoudila proces s Miladou Horákovou a psala prezidentu Gottwaldovi žádost o její omilostnění. Byla dokonce tajně sledována.

Zemřela v roce 1971 a nebýt Ilony Borské a jejího románu, možná bychom ji vůbec neznali. Oceněna ale nakonec přece jen byla. V roce 1992 jí prezident Havel udělil Řád T. G. Masaryka in memoriam …

Foto: Wikipedie

V seriálu o zajímavých ženách jste si mohli také přečíst: