Dobrý den,

ráda bych se s vámi podělila o svůj zážitek s „omylem" mé ošetřující
lékařky v nemocnici.
Všechno se odehrálo v době mého prvního těhotenství a úzce to s ním
souviselo. Na tohle mimi jsem dlouho čekala, po delší léčbě a pár
potratech jsem se dopracovala" až do osmého týdne. Mimi rostlo, všechno nasvědčovalo tomu, že tentokrát bude všechno dobrý. Ale jenom s miminkem. Já jsem už od šestého týdne zvracela téměř všechno a v osmém týdnu už jsem neudržela ani vodu. Skončila jsem v nemocnici, na
kapačkách, totálně vyčerpaná a dehydratovaná.

Protože mě přivezli v sobotu ráno, staral se o náš pokoj mladý lékař,
který měl službu o víkendu. Kapačkama se snažil zachránit, co se dalo.
Upozornil mne taky na to, že můj stav zašel dost daleko a začíná být
ohrožená funkce ledvin. Ale hned dodal, že to zvládneme, hlavně když je
mimi v pořádku.
Pečoval o nás opravdu vzorně, a protože byl zákaz návštěv, kvůli chřipce,
sehnal mi Coca-Colu z kantýny, chodil co půl hodiny asistovat při jejím
opatrném polykání, donesl chlazenou minerálku, prostě vymýšlel kdeco a
dokázal, že jsem v neděli večer mohla pít. Po douškách, s přestávkama,
ale přece, a hlavně se mi voda v žaludku udržela.

Jenže v pondělí ráno nastoupila lékařka, které náš pokoj patřil". Já
byla utahaná, vystresovaná, ale odhodlaná vydržet cokoliv, jenom aby můj
brouček rostl a mohl se narodit.
Paní doktorka mi při ranní vizitě hned po pozdravu suše oznámila, že mi
nese formulář k potratu. Když jsem se jí zeptala proč, tak mi sdělila,
že když někomu selhávají ledviny, tak je asi poněkud hloupé se ptát,
proč. A že tenhle stav je nudržitelný, a pokud ji neposlechnu, tak 
zavolá psychiatra, aby prošetřil moji schopnost rozhodovat. Argument, že
už dokážu pít a že jsme si s panem doktorem včera plánovali, že zkusím
jíst jogurt, odbyla s tím, že z láhve umí odlejt taky.
A že nemá čas, tak ať to laskavě podepíšu dřív, než se vrátí z ostatních
pokojů.

Jak mi bylo, si umíte představit. Tohle miminko přece bylo zdravé, pan
doktor přece říkal, že když budu pít, tak to dokážu... Rozhodla jsem se,
že se nedám a hlavně nedám drobečka.
Lékařka se na obchůzce zdržela a vrátila se až s velkou vizitou. Pan
primář byl hodně překvapený, když jsem ho hned po příchodu pozdravila a
bez čekání oslovila já a chtěla mu podat stížnost. Asi čekal námitky
proti stravě, nebo tak něco, ale profesionálně se usmál a nechal mě
mluvit. A já ze sebe sypala, že mne paní doktorka nutí k potratu, že mi
vyhrožuje a že jí nevěřím. A že bych byla ráda, kdyby mě ošetřoval jiný
lékař. Primář si vyžádal dokumentaci, prohlédl ji, řekl, že se za chvíli
vrátí, a celé procesí odešlo. Nechtějte vidět ty pohledy.

Za půl hodiny vešel sám. Paní doktorka se mi ještě přijde omluvit,
koukla se špatně na datum odběrů a nové výsledky nebrala v úvahu. Pokud už dokážu pít, tak potrat není nutný. Nicméně už nás bude ošetřovat jiný lékař. Holky zajásaly, paní totiž nenadchla ani je. Jenže pak jsem měla ještě vysvětlit to vyhrožování. No, tak jsem vysvětlila, co a jak, a holky to potrvdily. Primář se zamyslel a zeptal se mě, jestli to zvládnu bez té omluvy, že by rád ihned paní doktorku poslal na dovolenou a mě by
nerad znovu rozrušil.

Už jsem ji neviděla, ale pan doktor, co nás ošetřoval o víkendu, se 
nám vrátil. Prý když si nás vypiplal, tak ať nás hlídá dál. A já jsem
za pár týdnů odcházela domů i s rostoucím bříškem.
Až později jsem se dozvěděla, že to tenkrát byla jeho první samostatná
víkendová služba... No a z mimi je už pořádně hubatá holka, co byla v
sobotu u zápisu.

Kuře


Tak to máme radost, milé Kuře.

Reklama