Mám takový sen. Totiž - bydlet s rodinou ve starším domě se zahradou. V té mít studnu a pěstovat zde ovoce a zeleninu. V garáži kolo a v kůlně dříví na zimu. Vše si vypěstovat a žít ekolologicky a v souladu s přírodou. Žít mimo ruch velkoměsta.

Realita je však taková, že stále bydlím v paneláku, před domem máme auta dvě a na balkoně tak akorát muškáty. Nádobí myjeme v myčce a topení máme ústřední.
Pokud chci žít v Čechách, větší město, než ve kterém žiji, zde už nenajdete.    

Cesta za mým snem je hrbolatá.
Hrboly a výmoly na ní si vytvářím já sama, a to svou pohodlností a jakýmsi strachem. Strachem, že mi bude scházet praktično a příjemno života ve velkoměstě.  

Nedávno jsem četla zajímavý článek, ve kterém je řeč o lidech s podobnými sny či záměry.
Ti ale neměli strach krátce po revoluci opustit pohodlí života ve městech a dobrovolně, a většinou i s malými dětmi, začali žít na venkově. Samozřejmě  v pokud možná největším souladu s přírodou.
Vařili na kamnech, pili vodu z pramene a místo v autech jezdili na koních .

Po dobu deseti let tyto lidi sledovala Prof. RNDr. Hana Librová, CSc.
Po této době zjistila, že se vesměs  jejich životy změnili, jejich domy jsou zrekonstruovány, částečně upraveny k modernímu stylu, a před některými z nich dnes dokonce stojí automobil.
Záměry mladých ekologů a příznivců této "dobrovolné skromnosti" se po deseti letech zmírnily, přizpůsobily  nebo přirozeně upravily dle potřeb rodin. Někteří dokonce zbohatli, i když teď peníze utrácejí nejvíce za bioprodukty. To je totiž pro ně luxus.

Závěrem je tedy jakýsi kompromis, ke kterému díky okolnostem dospěla většina pozorovaných. 

Prof. RNDr. Hana Librová, CSc., se narodila v roce 1943 v Brně. Studovala biologii a sociologii. Od roku 1968 učila na katedře sociologie brněnské filozofické fakulty. Od roku 1997 je profesorkou sociologie a působí na fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity, kde založila obor humanitní environmentalistika. Dlouhodobě se věnuje otázkám ekologicky příznivého životního způsobu, o nichž napsala knihy Pestří a zelení (1994) a Vlažní a váhaví (2003).

Jak lze jednoduše vysvětlit termíny dobrovolná skromnost a ekologický luxus?

Je třeba rozlišovat mezi skromností dobrovolnou a záměrnou. Dobrovolná skromnost je ochota žít s malým příjmem a malou spotřebou. Je ekologicky příznivá, ale nemá ekologický záměr. Prostě mě nebaví nakupovat. Tímto typem skromnosti jsem se zabývala ve výzkumu pestrých v roce 1992. Dodatečně jsem si uvědomila, že dobrovolně skromní žijí příjemně, ba luxusně. Začala jsem se zamýšlet nad podstatou a povahou luxusu. Luxus je to, co estetickou a duchovní dimenzí přesahuje fyzickou reprodukci našich životů. Ekologický luxus obsahuje záměrné sebeomezení, které chce být příznivé přírodě. 

Jak odhadujete budoucnost těchto trendů?

Myslím, že dobrovolná skromnost ve společnosti existovala, existuje a bude existovat. Byť třeba v zeslabené míře. Ekologický luxus se může stát příznivou módou. Nároční lidé začínají pociťovat, že nakupování není tak půvabná záležitost, jak se jim jevilo, a že vzácná a žádoucí je naopak příroda.

Plánujete třetí průzkum, "po dvaceti letech"?

To už sotva. Ale kdybych za deset let mohla, zajímaly by mne děti pestrých z roku 1992. Dnes je jim třináct patnáct a nutně ještě žijí životem své rodiny. Co se stane, až opravdu dospějí? Asi nebudou stejní jako jejich rodiče, ale předpokládám, že budou podstatně jiní než většinová společnost.

 
A co vy?
Uvažujete o budoucnosti planety, na které budou žít vaše děti a vnuci ještě dlouho po vás?
Chováte se ekologicky a jste skromní?
Nebo jste pouze konzumenty a díváte se krátkozrace..

Jaké tedy budou jednou naše děti?
 

Zdroj - David Musil, Jana Dostálová, časopis Reflex 19/20004, "Rozumně konzumně"    

                   
Reklama