sorry

Myslíte si, že omluva je něco zcela jednoznačného? Možná ano, možná ne. Záleží na úhlu pohledu. A i když jistě víte, jaký pohled je veřejně považován za správný, vaše srdce vám může říkat úplně něco jiného.

Pohled č. 1

Omluva znamená veřejné přiznání mého selhání, vlastní ponížení, něco podobného, jako když si pes lehne na záda a ukáže své nejzranitelnější místo. V ten moment budu nepříteli cele k dispozici. A to já přece neudělám.

Nepřítel toho totiž může jednoduše využít, lépe řečeno zneužít mé „slabosti“. Potrestá mě tím, že mě nevyslechne, schová za mé přiznání svůj díl viny, zveličí mou vinu, degraduje mě na hlupáka. To v případě, že se pustím do křížku s někým, kdo si sebou vůbec není jistý, nevěří, že má nějakou hodnotu, a proto není schopen nejen přiznat chybu vlastní, ale ani přijmout omluvu někoho jiného. Oba případy považuji sama za slabost a nedostatek zásadovosti. Já si za svým pevně stojím bez ohledu na následky. A vy?

Vy ne. Omlouváte se, přiznáváte, že vaše původní jednání bylo chybné. Ztrácíte úctu a respekt druhých – vaše názory nelze brát vážně – přece z nich sama couváte, protože byly špatné.

A navíc čekáte, že vám to ti druzí odpustí!!!

Pohled č. 2

Omluva znamená dosažení mých cílů bez toho, abych k tomu musela přispět něčím jiným než právě tou omluvou. Je to způsob manipulace s druhými.

Tentokrát si zahřeší omlouvající. Je lehkomyslný, nespolehlivý nevyzrálý a dětinský. Svým způsobem je na vás ale závislý – finančně, citově, pracovně... Přesto nehodlá ze svého způsobu jednání slevit a dělá jeden kopanec za druhým. Vy zuříte, vaše pomocná ruka by se mohla odtáhnout. Jak by se to dalo vyřešit? Kajícnou omluvou! Sypáním popela na hlavu! Sliby, že už nikdy...

Za týden se však všechno zopakuje znovu. Proč se namáhat a něco měnit! Stačí se přece upřímně omluvit , ta „hlupačka“ mu všechno odpustí!

Pohled č. 3

Omluvou udržím stálé přátelské vztahy, lidé mě budou milovat, stanu se lepším člověkem.

Už se pomalu blížíme k uznávané variantě omluvy, přesto se chci zastavit u jedné zvláštní sorty lidí. Jsou to ti, co chronicky nesnášejí jakýkoli konflikt se svým okolím. Za každou cenu chtějí být se všemi zadobře a udělají proto cokoli. Takoví lidé se omlouvají takřka neustále každému, na koho narazí, a berou na sebe viny celého světa.

Vy do nich nechtěně vrazíte a oni se vám omluví za to, že stáli na špatném místě. Postaví se do role veřejného hromosvodu a většinou si o nich časem začnou všichni myslet, že jsou skutečně tak hloupí a neschopní. A oni se znovu omluví za to, že se vůbec narodili. Zkrátka duševní masochisti, kteří svými „promiň“ lezou neuvěřitelně na nervy.

Pohled č. 4

Omluva je přiznání své viny, že jsem někomu křivdila, a vyjádření lítosti nad tím. Přiznám tím nejen úctu k druhému člověku, ale i to, že mi na něm záleží a nechci mu záměrně ublížit. Očekávám, že se k mé omluvě postaví vstřícně a můj krok ocení. Mám ze sebe dobrý pocit, že jsem překonala jisté zábrany a nechybí mi sebereflexe. Příště budu svá slova lépe zvažovat.

Tak a je to. Přiznávám, že jsem přišla ještě i na další drobné nuance omluv – například omluva jako výchovná lekce, ale ty si nechám napříště. Tyhle čtyři, si myslím, jsou nejčastější, a hrdě přiznávám, že od každé znám nějaký exemplář.

A vy? Ke které skupině sama patříte? Už jste použila i jinou variantu než tu, která je vám vlastní?

Reklama