Reklama

Celá republika je protkaná snad tisíci psychologických poraden, které slibují pomoc úplně se vším, co vás může v životě postihnout. Má ta návštěva však nějaký smysl?

doktor

Na věku ani stavu nezáleží, psychologové slibují zázraky, na vás je jen poctivě docházet na terapie a platit. V západní Evropě a ještě víc v USA je to velký business. Svého terapeuta si tam platí kde kdo, ať z objektivních důvodů, tak jen z potřeby se  mít komu „vykecat“. U nás tohle odvětví zatím tak daleko nedospělo, možná i proto, že jeho výsledky nebývají příliš hmatatelné. Sama mám dvě velké zkušenosti.

Manželství zachráněno nebylo

První návštěvu u psycholožky jsem absolvovala zhruba před patnácti lety. Můj tehdejší manžel měl deprese, do toho rozjížděl podnik a na krku měl mě s dítětem, což mu narušovalo jeho „klid“. A protože cítil potřebu antidepresiv, začal navštěvovat jednu z tehdejších vyhlášených poraden. Paní psycholožka mu v jeho stížnostech na životní okolnosti dávala ve všem za pravdu. Opravdu toho na něj bylo moc. Měl šílenou ženu a dítě - které mu nedokázaly vytvořit požadované klidné a nerušené zázemí a dokonalý servis, jaký si zasloužil.

Pak si paní terapeutka pozvala do poradny mě. Potřebovala si vše vyslechnout i z druhé strany. Když jsem jí nastínila můj pohled na věc, byla překvapená. Představovala si mě úplně jinak, šokovala ji moje upřímnost a vstřícnost. A tak jsme k ní pár měsíců chodili oba. Každý zvlášť, ale s jediným cílem. Dát všechno do pořádku. Každé sezení stálo pětistovku, v té době to byl majlant. Byla to ale slušná žena. Asi po půl roce, kdy už měla našetřeno na rodinnou dovolenou, mi jednoho dne oznámila, že je naše další docházka zbytečná, protože ona východisko nevidí. Máme se rozvést, protože naše rozdílnost je se společným životem neslučitelná. Tohle jsme ale věděli oba před tím, než kdokoli z nás vstoupil do její ordinace. Ale tahle věta od ní nás stála asi 50 000 korun.

A dítě taky ne

Druhá moje zkušenost je s psychology dětskými. Ty jsem navštěvovala s dcerou, která začala ve škole asi v 9 letech strašně zlobit. Vstávala v hodinách, vykřikovala, prala se s kluky (a všechny do jednoho taky přeprala), byla drzá na učitelky, hádala se a s arogancí sobě vlastní bojovala za práva slabších spolužáků třeba i s ředitelkou školy. Tato vlastnost sice byla okrajově oceňována, ale způsob vzpoury byl tak přímočarý, že v současném světě neakceptovatelný. Dalo by se to přirovnat k osobní sebevraždě z komunikačních nedostatků.

A tak jsme začaly obcházet nejprve školní psychologickou poradnu, pak dětskou kliniku, nakonec šly na testování poruch osobnosti,  IQ a EEG na dětskou psychiatrii. Poruchy vyšly na stupnici od nuly do deseti nula, IQ skoro 130 a lehce zvýšený sklon k hyperaktivitě. Sáhodlouhé rozpravy o výrazných osobnostních rysech nesnášejících  autority, o mé důslednosti, o trestech a odměnách... Bylo to vždy tak abstraktní a neuchopitelné, že jsem stejně nevěděla, co s tím.

Vydržte!

Pak jsme několik let docházeli za jednou paní doktorkou. Vždy jednou za dva, tři měsíce. Zeptala se, co je nového. Já jsem si stěžovala na to, že už byla zase na vysvědčení dvojka z chování, dcera na to, že ji matka neustále buzeruje, nastavuje pravidla, kterými se ona řídit nehodlá. A paní doktorka pokývala hlavou, povzbudila dceru v jejích názorech, mě v mých a poplácávajíc mě po zádech a s přáním, ať vydržím, že to za pár let přejde, nás propustila. A tak se z dvojek z chování občas stala trojka, náš vztah s dcerou se z neustálých bojů nezvratně pokazil a za půl roku bude dospělá.

Mezitím jsme ovšem ve vypjatých chvílích vyzkoušely další vyhlášenou dětskou psycholožku, která dokonce párkrát účinkovala i v televizi. Fajn ženská, dobře se s ní hovořilo, vyslechla nás, promlouvala dceři do duše (že nemůže dávat moučné červy do třídnice, kopat do dveří kabinetu, hádat se o domněle nespravedlivou  známku spolužačky, prosazovat si svoje za každou cenu a že se učí především pro sebe, ne kvůli své matce) a mně poradila, abych se na to vykašlala. Komu není rady, tomu není pomoci. A tak jsme zůstaly bez pomoci, i když jsme obešly psychologické ordinace po celé Praze. Možná, že ne ty správné. Možná ale, že žádná pomoc neexistuje!

S těmi dětmi to fakt není lehké

 

Už jste někdy se svým dítětem nebo kvůli svému problému navštívili psychologa? Pomohl vám?