Ne každý má štěstí, že pracuje blízko svého domova. Někdo musí cestovat několik hodin, než se do zaměstnání dopraví. A je jasné, že každodenní dojíždění musí být vyčerpávající a nepohodlné.

Je docela hodně lidí, kteří musí do práce dojíždět daleko. Ono stačí, když bydlíte třeba na jednom konci Prahy a pracujete na druhém, to vám pak cesta zabere klidně i hodinu. A pokud dojíždíte za prací do jiného kraje, je to ještě zdlouhavější. Pak můžete strávit na cestách třeba i půl dne...

Přečtěte si také:

Tak jako Dalibor. Bydlí v jihočeském Velešíně, nevelké obci na jih od Českých Budějovic. A pracuje v Praze, kam musí denně dojíždět. „Bohužel v jižních Čechách jsem nesehnal práci, která by byla v mém oboru a navíc za takový plat, abych uživil rodinu s dvěma dětmi a mohl jsem splácet hypotéku. Jako počítačový specialista jsem se uchytil v jedné větší firmě v Praze.

travel

Jsem tam spokojený a práce mě baví, ale je to vykoupené tím, že strávím většinu týdne na cestách. V práci musím být do devíti hodin, takže vyrážím z domu po šesté ráno, a to nikdy netuším, jestli cestou nebude nějaká zácpa, protože trasa z Budějovic do Prahy je hodně frekventovaná a nehody a zpoždění jsou tam docela časté. Spíš je zázrak, že vše projedu bez problémů až do cíle.

Po dvou a půl hodinách za volantem se pak musím soustředit na práci, což taky bývá náročné, zvlášť když se mi nahromadí nějaké schůzky a jednání, a pak jsem rád, když můžu v šest večer vyrazit zpátky, častěji spíš až kolem sedmé hodiny.

Víkendy jsou skvělé

Takže domů přijíždím kolem deváté hodiny úplně vyřízený. Děti už většinou spí, jsou ještě malé, a manželka má potřebu si se mnou povídat, což chápu, protože je celý den sama s dětmi. Ale já už na to kolikrát nemám sílu, jen něco sním, vysprchuju se a usínám u televize.

Naštěstí nemusím pracovat o víkendech. Tedy občas pracuju, ale z domova, nemusím nikam jezdit. A tak využívám toho, že můžu být doma, s dětmi, jedeme na nějaký výlet nebo se jen tak válíme doma... Víkendy jsou úžasné.

A o to horší je pak zase pondělní ráno. Je mi líto, že si dětí a ženy užiju tak málo... Ale co se dá dělat, nějakou chvíli to ještě musím vydržet. Zatím se poohlížím, jestli bych nenašel nějakou práci blíž, ale nic tu není. Tak uvidíme, co bude dál.“

Další články v magazínu:

Reklama