Před časem jste si mohli přečíst o malé osiřelé lištičce, které se ujali lidé ZDE. Podobný příběh jsem vám slíbila odvyprávět. Přečtěte si příběh malého lišáčka, kterého lidé ochočili a pustili zpět do přírody.

lišák

Vladimír pracuje v lese jako dřevorubec a s divokými zvířaty se setkává poměrně často. Ale nikdy by ho nenapadlo přinést nějaké domů. Až jednou našel malé lišče. Batolilo se nad mrtvou liščí mámou a naříkalo hlady. Už ho chuděra nestačila nakojit. Byla těžce zraněná a dostala se k mláděti s vypětím posledních sil. Zřejmě ji srazilo auto, protože měla hodně pošramocené tělíčko.

Vladimír lišku zakopal a její mládě vzal s sebou.

Doma byly z malého přírůstku nadšené hlavně děti. Začaly mu říkat Budulínek a vypiplaly ho z nejhoršího. Lišák si pomalu zvykal na novou rodinu a zdálo se, že se nechá ochočit. Děti si ho chtěly nechat, ale Vladimír byl nekompromisní. Budulínek musí zpět do lesa, kde se narodil a kam patří. Je to divoké zvíře, a nikdy nevíte, jak se zachová, až dospěje. Teď je přítulný a roztomilý, ale časem by mohl být nebezpečný.

Začal ho brát s sebou do lesa, aby si zvykal na nový domov.

Dobu strávenou v lese i vzdálenost od lidí postupně prodlužoval. Nechával mu tam jídlo, aby neměl hlad, ale lišáka svoboda moc nelákala. Vždycky se alespoň na chvíli vrátil k domu své adoptivní rodiny a dostal něco na zub. Jeho nejmilejším pamlskem byla bublanina. Postupně se jeho návštěvy zkracovaly a jednoho dne nepřišel vůbec. Zdálo se, že návrat do přírody se vydařil.

Uběhl nějaký čas a na lišáka Budulínka se pomalu zapomnělo.

Až v zimě na mysliveckém bále zaslechl Vladimír vyprávění o lišce. Zbystřil a přisedl si ke stolu, aby si vyslechl celý příběh. Jenomže to neměl dělat.

Myslivec líčil, jak seděl na posedu, a když si rozbalil svačinu, objevila se pod ním statná liška. Tušíte správně, byl to Budulínek. Zřejmě ucítil svou oblíbenou pochoutku, kterou znal od lid, a postavil se předníma nohama na žebřík posedu. Jenomže myslivec netušil, že jde o ochočenou lišku, která chce jen kousek buchty, a usoudil, že má vzteklinu. Nenapadlo ho nic jiného než lišku zastřelit.

Vladimír bolestně polknul. „To byl náš Budulínek...“ svěřil se myslivci. „Miloval piškotové buchty a chtěl jen kousek hodit.  A místo toho dostal ránu do kožichu.“

Když myslivec projevil lítost, pozval ho Vladimír na návštěvu, aby mu ukázal Budulínkovy fotky a videa.

A věřte, nevěřte, ač oba drsní chlapi, i na slzy došlo.

Čtěte také:

Reklama