Milá Meryl,
napíšu ti o tom, co mě dojalo právě včera.
Česká televize nás teď o prázdninách zásobuje hlavně reprízami, což celkem vítám. Jedním ze starších seriálů je totiž cyklus dokumentů Olgy Sommerové Ztracená duše národa, který natočila asi před pěti lety.
Tenhle neveselý cyklus považuju nejen za filmařsky skvělý, ale i společensky více než záslužný. Každý díl je věnován jednomu typu obětí komunistického režimu a autorka v něm formou rozhovoru s několika představiteli těchto obětí, ukázkou dobových fotografií či filmových záznamů názorně ukazuje, co dokázal ve jménu zrůdné ideologie dělat Čech Čechovi...
Včerejší díl byl o ženách. O ženách, které se "provinily" tím, že nebyly s komunisty loajální, o ženách, které odmítly pošpinit svoje svědomí. Do stopáže se včera vešly čtyři osudy a mě z nich zaujal následující: Asi devadesátiletá stařenka, fyzicky už chatrná, ale duševně velmi čilá, vyprávěla o tom, z jak láskyplné rodiny pochází, jak tatínek vždycky platil za milující autoritu, jak ctil Masaryka a miloval svou vlast. Ta stařenka, jejíž jméno jsem bohužel zapomněla, zato podoba se mi vryla do paměti nesmazatelně, se ve dvaadvaceti letech vdala z velké lásky, s manželem si rozuměli a ačkoliv on prý trochu žárlil, nikdy neměl důvod. Její velkou životní láskou a náplní byl také skauting.

Vychovávala kluky v těch nejryzejších svojsíkovských zásadách, které se fatálně lišily od toho, co hlásala komunistická ideologie...
Není snad třeba vysvětlovat, že už sám fakt příslušnosti ke Skautu byl po únoru 1948 o život, takže pochopitelně i tato paní se i se svými, již odrostlými svěřenci dostala do situace, kdy nevěděli, zda se dožijí rána, příští hodiny, příští minuty... Jak popisovala výslechy kluků, které byly vedeny komunistickými vyšetřovateli, běhal mi mráz po zádech. Několik skautů skutečně na následky výslechů zemřelo. A protože lůza se neštítí ničeho, bita byla i tato žena. Surově a navíc několika "gorilami" najednou. A vetchá stařenka říkala: "Víte, já jsem neplakala. Věděla jsem, že mám svou pravdu, a to mi dalo sílu. Jediné, co jsem cítila, byl obrovský stud za ty chlapy, kteří se neštítili fyzicky ubližovat ženě."
Na přímou otázku Olgy Sommerové, jak vidí zpětně život, který prožila, okamžitě odpověděla: "Prožila bych ho stejně znovu. Se vším, i s tím kriminálem, protože jsem věděla, že pravda je na mojí straně a že stojí za to o ni bojovat. Nikdy jsem nikomu nelhala, leda když šlo o kluky, to bych zapřela i nos mezi očima, abych je zachránila..." A tím mě ta paní skutečně dojala. Morální síla, která vyzařovala z té stařenky, se dnes jen tak nevidí. Škoda.
A proč mě dojala feministka? Děkuji vám, paní OLGO SOMMEROVÁ!
 
Kateřina
 
Milá Kateřino... teď jsem dojatá já. Včera večer jsem nebyla doma a tenhle pořad neviděla. Moc Ti děkuji, že jsi napsala svůj příspěvek... Nemám slov. Kolik utrpení si někteří lidé musí prožít, a přesto zůstanou nezlomeni a s přímým pohledem. Díky.....
Reklama