evaProtože mám svou kolegyňku Evu rád, rozhodl jsem se pomoci jí v jejím trápení. Celé dny obhlíží na monitoru fotografii Ondry, prodavače z jednoho nejmenovaného gothic obchodu, pojmenovaného podle jednoho nejmenovaného upíra.

Evička sedí, z koutku jí teče slina, z oka slza a do toho smutně ševelí: „Toho chci... chci ho... ach jo, ten je k sežrání...“

„Evo, seš v práci!“

„Co...? Jo, jasně, jasně... ach jo, ten je k sežrání...

Takhle to v kanceláři vypadá už měsíc. Rozhodl jsem se proto pro nouzové řešení. Když mi Eva oznámila, že se dostali jen k pouhému: „Nemáte drobné?" a „Nemám.", došlo mi, že musím zasáhnout.

„Evi, tys nikdy žádnýho kluka neoslovila?“

„Ne, já se seznamuju jenom přes internet. Kubo, pomoz mi!“

Klečela a skoro brečela... Život je zkrátka těžký. Ale pomoc jsem přislíbil - zábrany jsou věc, kterou naštěstí moc netrpím.

Akce

EvaJak to celé proběhlo? Míša Kudláčková nám vyložila karty, které Evě rande přály (viz článek: Karty řekly: Na rande půjdeš!). Minulý pátek jsme se tedy po práci s Evou sebrali a vyrazili s její fotkou a vizitkou k inkriminovanému obchodu. Cestou Eva vyzvídala: „Už přemýšlíš, co uděláš?“

„Ne, moje síla je v improvizaci.“

„Dobře, dobře, tak vůbec nepřemýšlej a jdi na to.“

A tak jsem šel. Nástup do obchodu byl dramatický, ponuře jsem prohlásil: „Dobrý den! Hledám Ondru,“ a sundal si klobouk a rukavice.

V obchodě byli tři prodavači a asi si v tu chvíli mysleli, že vstoupil jejich zaměstnavatel, protože na mě vyvalili bulvy a nevěřícně mrkali. Jako by nevěděli, že upír může vstoupit, jen když ho pozvete.

„Hledám Ondru,“ zopakoval jsem trochu vstřícnější tón.

„To jsem já,“ řekl jeden z prodavačů.

Vzal jsem si ho stranou a říkám: „Co bys dělal, kdyby za tebou přišel neznámej chlapík, dal ti fotku a vizitku krásný holky a řekl ti, že se do tebe zbláznila?“

„Nééé!“ vykřikl Ondra a složil hlavu do dlaní.

Svůj vzkaz jsem předal a odešel - ještě jsem trochu vyzvídal, jak s tím Ondra naloží. Tvrdil, že si to rozmyslí.

Jak to bylo dál?

Eva na mě čekala před obchodem: „Tak co?“ vyhrkla netrpělivě.

„Je to takovej menší chlapík s knírkem a bříškem?“

„Kubo, tys to dal někomu jinýmu!“

Muhehe - napínal jsem Evu dost dlouho a nepovolil, takže to, že jsem vzkaz dal správnému Ondrovi, se dozvěděla až v pondělí v práci. Mezitím jsem si nechal ještě jednou vyložit karty, abych se utvrdil v tom, že postup byl správný. Karty se tvářily, že ano. „Chlapi jsou přímočařejší, takže ho ta věc bude zajímat,“ vysvětlila mi Míša.

Tak schválně, Ondro, pochlapíš se?

Eva dodává: „Vsadím svůj pondělní oběd, že nepochlapí. Kubo, napsal jsi to hezky a za tu krásnou holku ti odpouštím i to, že některé věci byly úplně jinak. Pravda by byla šííííleně nudná, viď?“

Reklama