Míváte někdy pocit, že se něco starého zruší, protože už je to totálně „out“, aby se to vzápětí nahradilo tím samým nebo podobným? Novotě se dá anglický název, aby to vyznělo dostatečně „cool“, a udělá se z toho národní sport.

Takový pocit jsem měla, když jsem poprvé slyšela o dogtrekkingu. Představovala jsem si to jako několikadenní výlet se psem. De facto starý dobrý čundrák s anglickým názvem. V mém přesvědčení mě podporovaly blogy několika dogtrekkových nadšenců.
Až jednou jsem narazila na oficiální stránky dogtrekkového sportu pro ČR.

dog

Dogtrekking je vytrvalostní pochod se psem, při němž jsou překonávány velké vzdálenosti a nejrůznější překážky v časovém limitu. Trasy mívají nejčastěji 100 a více km. Nejkratší trasa musí mít alespoň 80 km. Při etapovém dogtrekkingu (dogtrekk na několik dní) musí být jedna etapa dlouhá alespoň 40 km.
Před každým závodem se podepisuje prohlášení, že přebíráte zodpovědnost sami za sebe i za svého psa. Po celou dobu jste odkázáni sami na sebe. Pes musí být na vodítku nebo jej můžete mít připnutého k bedernímu pásu, obě varianty můžete střídat. Pobíhání psa na volno je zakázáno.

Na internetu jsem vyhledala doggtrekové akce. Bohužel jsem prošvihla Krušnohorský dogtrekking, který začíná skoro za humny. Rozhodla jsem se, že budeme trénovat na ten příští. Pořídili jsme si bederní pás pro dogtrekking a naplánovali tréninkovou trasu.

Usoudili jsme, že pro začátek stačí 15 až 20 km členitým terénem Českého Švýcarska. Vybrali jsme okružní trasu z obce Studený přes Jetřichovice, kde je ve skalách vytesaná Sněhurka a 7 trpaslíků, poté se napojíme na Pavlino údolí a podél Kamenice dojdeme zpět do Studeného. Po povodních byl terén dosti „upravený“ řekou Kamenicí a potokem Studený. O překážky jsme měli postaráno. Zabalili jsme psa, dítě a jelo se.

Když jsem na startu z batohu vysoukala bederní pás, manžel málem prasknul smíchy. Prý co to je za tanga. Zvědavost byla větší a rozhodl se ony tanga vyzkoušet. Ušel s tím sotva pár metrů a usoudil, že pro muže není bederní pás použitelný a dá přednost vodítku v ruce. Já naopak nedám na „tanga“ dopustit. Mám obě ruce volné, takže můžu jednou rukou chytat dítě, řítící se ze skály, a druhou rukou se chytat trpaslíkovy čepice, když jsem stejně šikovná jako to naše dítě. Při zdolávání skalních útvarů jsem vypadala jako zvláštní horolezec, co ho jistí pes. Kolemjdoucí turisté se usmívali mé tragikomické situaci. Měla jsem pocit, že se mi směje i pes.

Zbytek trasy se již obešel bez škrábanců a zádrhelů. Občas Bára odmítla přejít most, který měl podlahu jako železná rohož a šlo skrz podlahu vidět dolů. To raději skočila do vody a přes řeku přeplavala.

Překvapilo mě, že po necelých 2 týdnech od povodní je trasa upravená a celkem slušně schůdná. Občas narazíte na nějaký vyvrácený strom, prohlubeň či utržený břeh, alespoň jsme měli zpestření trasy. Necelých 20 km nám dalo pěkně zabrat. Nedokážu si představit, že bych měla ujít nejnižší limit etapového úseku 40 km za jeden den. Musíme ještě hodně trénovat fyzičku. Příští týden bychom se chtěli vydat skrz Tisovské skály na Děčínský Sněžník. Již dlouhou dobu máme v plánu Pravčickou bránu. Tu si ale zřejmě necháme až na horší počasí, kdy nebude tolik turistů. To pro případ, kdyby se mi zase chtělo odněkud padat. :)

Čtěte také:

Reklama