Dobrý den, kontrola jízdenek! Tak tuhle větu asi znají z vlaku všichni. Já jezdím vlakem skoro každý den, slýchám ji tedy opravdu často. Někdy zní znuděně, jindy vesele. I tady totiž platí: také průvodčí mívají různé nálady.

Častěji se setkávám s tím, že se průvodčí netváří moc příjemně. A ani se tomu nedivím, protože být průvodčí je docela náročné povolání. I když se to možná nezdá...

tramvaj

Když jsem se nedávno dala do řeči s jednou průvodčí (říkejme jí třeba Eva), zajímalo mě nejvíc to, jak si dokáže poradit s problémovými cestujícími. Stalo se mi totiž už několikrát, že jsem ve vlaku procházela kolem opilého, špinavého nebo smradlavého člověka, a napadlo mě: chudák průvodčí, co bude dělat? Jednou jsem byla svědkem toho, jak průvodčí - statný, silný muž - takového cestujícího popadl za bundu a v nejbližší stanici ho prostě vysadil. Co má ale dělat průvodčí - žena, z které si dotyčný navíc dělá legraci a uráží ji? I to už jsem zažila.

Eva podobné situace většinou řeší rychle. „Mám zásadu: radši si takových lidí nevšímat, je to bezpečnější. Takže řeknu jako u ostatních „Kontrola jízdenek“, a když ten cestující spí nebo nijak nereaguje, odejdu a dál jako by tam nebyl. Mám s takovými lidmi špatné zkušenosti...“ Evě se do povídání moc nechtělo, aby neměla problémy, ale nakonec jsem ji přesvědčila pod podmínkou, že nenapíšu její pravé jméno ani trasy, na kterých jezdí. „Už víckrát jsem zažila, že byl některý cestující agresivní, jeden mě dokonce uhodil, když jsem po něm chtěla jízdenku. A to nemám zapotřebí.“

Na ženskou si troufají víc

Ono totiž není tak jednoduché přimět člověka bez jízdenky, aby ji zaplatil, nebo dokonce na nejbližší stanici vystoupil. „Pokud někdo takový ve vlaku je, musím mu nejdřív domluvit, pokud odmítá, upozornit ho, že na nejbližší stanici musí vystoupit. Pak jsou reakce různé, lidi mi tvrdí, že nemají peníze ani doklady, že si všechno zapomněli doma... to jsou ti slušnější. Občas musím pohrozit, že zavolám policii, která by na nejbližší stanici měla čekat. Ale nikdy to nenechám dojít do extrému, nechci, aby mě zase někdo napadl. Dobré je, když je ve vlaku ještě vlakvedoucí - muž, to na některé platí. Na ženskou si troufají víc. A to ještě musíme být za každé situace slušní,“ dodává Eva.

Dělat průvodčí ale neznamená jen dohadování se s cestujícími. Je to taky brzké vstávání, noční služby, občasné spaní v nádražních ubytovnách, neustálé chození, z kterého bolí nohy i záda a tak dále. „Já zatím nemám děti, takže mi to moc nevadí, ale s dětmi si to představit nedovedu ... Když jedu čtyřikrát stejnou trasu večer, tak se třeba z posledního spoje už nedostanu domů. Někdy pro mě přijede přítel, ale jen když to není moc daleko, jinak přespávám na ubytovně a jedu domů druhý den. Když mám službu v prvním ranním vlaku, tak zase musím vstávat třeba v půl čtvrté ráno. Je to nepravidelné, nevím, jak bych k tomu zvládla péči o malé děti. Už delší dobu přemýšlím, že to není zaměstnání pro mě, mně ti cestující občas tak hrozně lezou na nervy! Uvidím, jak dlouho to ještě vydržím.“

Tedy: žádné povolání není jednoduché. Ale já už vím, že průvodčí bych dělat nechtěla. A co vy?

Psali jsme v magazínu:

Reklama