píše čtenářka s nickem Aztecf a věřte, že ví, o čem píše. Dvakrát v životě se jí stalo, že ztratila peněženku a dvakrát se jí peněženka vrátila zpět a nic v ní nechybělo. Tomu se nechce ani věřit,ale zároveň nás může těšit, že jsou stále poctiví lidé

Když se řekne „peněženka“, připomene mi to vždy mou první peněženku. Od té doby jsem jich mněla nespočet, ani si nevzpomenu kolik. Tu první jsem si koupila v roce 1977, když jsem poprvé nastoupila do práce. Vůbec mne nezajímalo, jestli mi jde k oblečení nebo je něčím výjimečná, prostě mi padla do oka, když jsem si nějakou potřebovala koupit.

Asi půl roku potom, když jsem si nechala šít svatební šaty a měla v ní peníze na zaplacení, jsem ji ztratila. Dost mne to vzalo, ale víc než o peněženku jsem měla strach, ať to rodiče nepoznají, proto jsem zamířila do obchodu a koupila druhou na vlas stejnou. O 14 dní později mi přišel korespondenční lístek a na něm stálo „dostavte se na národní výbor ve věci ztráty věci.“.

Hned mne napadlo, že by mohlo jít o tu peněženku, ale nechtělo se mi ani věřit. Vypravila jsem se tam a světe div se, skutečně - poctivý nálezce peněženku i s obnosem odevzdal. Byla jsem štěstím bez sebe.

Asi o 4 roky později jsem již se svými dětmi cestovala na návštěvu k rodičům a chystala se koupit tříkolku. Na půl cesty jsme vystoupili v jednom městě, že se podívám v tamní hračkárně. Zmatek při vystupování - dvě děti, tašky, kočárek a dav lidí, konečně jsme byli na chodníku a mířili k hračkárně, když jsem zjistila, že nemám peněženku. Polilo mne horko, hrůza sevřela krk. Co teď?

Dvě děti 20 km od domova a ani korunu na cestu. Otočila jsem se a zamířila na policejní stanici. Nahlásila jsem ztrátu peněženky, ale co dál? Službu konající příslušník zvedl telefon a zjišťoval, kam jel autobus, ze kterého jsem vystoupila. Zjistil že ta zastávka byla konečná a autobus se vrací do garáží a po příjezdu ho prohledají. K mému údivu příslušník vytáhl svou peněženku a podával mi 100 Kč. Ohradila jsem se, že mu to nemám jak vrátil, že peníze jsou v té mé ztracené. Jen se na mne podíval a zeptal se: „A co tu budete jako s těmi dětmi dělat?“.

Vzala jsem si ty peníze a nahlásila adresu rodičů, kde se budeme zdržovat, kdyby v tom autobuse něco našli. Po příjezdu k rodičům jsem se zapojila do pečení, ale neustále mi jelo hlavou, co budu dělat. Nic jsem opět neřekla. Asi kolem 11 hod. večer zazvonil zvonek u dveří a táta šel otevřít. Přišel zpět a prej: „to je pro tebe“. Šla jsem tedy ke dveřím a tam stála hlídka policie a držela v ruce mou peněženku. Bylo to až neuvěřitelné. Hned jsem vrátila půjčené peníze a byla štěstím bez sebe.

Dostala jsem pořádně vyhubováno od rodičů, že jsem nic neřekla. Následující týden jsem si všimla, že přibržďují i autobusy městské dopravy a dokonce se mne řidič autobusu zeptal, zda se mi peněženka vrátila. Strašně jsem se styděla, že všichni okolo ví, jak jsem nepořádná a nedávám si na věci pozor.

Jako snad všechny ženy nosím v peněžence účty a fotografie a díky tomu a poctivým lidem se mi vždy vrátila. Později s ní chodili mé děti na nákup a mám ji dodnes schovanou. Poznamenal ji zub času, ale připomíná mi, že dobří lidé jsou stále mezi námi.

Aztecf

Milá Aztecf, vy jste měla na ty dobré lidi opravdu štěstí.Nevím, v jak velkém městě nebo obci žijete, ale věřím tomu, že když se lidé znají, jsou k sobě slušnější a poctivější.

Co vy na to, milé ženy-in? Věříte v lidskou slušnost, nebo si myslíte, že to byla spíš výjimka, nebo náhoda? Napište nám svůj názor

 

Reklama