Vztahy

Dobré vztahy - základ rodiny?

Část 1. - Jak to všechno začalo.

Tento příběh jsem se rozhodla sepsat původně proto, abych zjistila, jak se mi vlastně stalo, že můj život teď připomíná potřeštěnou francouzskou komedii. Jsem si ovšem čím dál jistější, že může být užitečným varováním pro všechny mně podobné, kteří by snad chtěli dělat ve své rodině internetovou osvětu nebo se třeba snažit rodinným příslušníkům zavděčit jinak.

Vše začalo jako další pomíjivý nápad mého bratra Franka. Bohužel na rozdíl od mnoha nápadů předchozích, tento se opravdu uskutečnil, s čímž jsem opravdu nepočítala a asi z tohoto důvodu jsem se do toho bláznění nechala zatáhnout.

Frank se rozhodl, že koupí dům. Ne dům určený k bydlení (jak byste čekali u člověka, který na to má finance a dosud bydlí v bytě), ale komerční objekt se zavedenými kancelářemi. Jelikož ovšem pracuje v zahraničí a dům si vybral na své rodné hroudě, to jest tady u nás, přesvědčil svým neodolatelným způsobem našeho společného otce, ať mu ohledně nákupu a vyřizování pomůže. Nutno podotknout, že já osobně jsem přesvědčena o tom, že kdyby se bratr nezdržoval mimo hroudu, nikdy by si podobnou akci nejspíš neusmyslel. A jedním z (hlavních) důvodů by nepochybně bylo, že by si vše musel zařizovat sám. Nicméně můj naivní otec, nadšen tím, že syn se rozhodl PODNIKAT, se úkolu s radostí a nejapnými poznámkami o MÉ chabé ctižádosti ujal. Nepochybně také natěšen další svou hypernaivní domněnkou, že bratr Frank jeho počínání náležitě ocení a bude mu v pravidelných intervalech poskytovat slova díků.

Což se ovšem pochopitelně šeredně spletl. Nesmím opomenout pro náš příběh podstatná fakta. Zejména realitu, že můj otec trpí svým ve svých očích nedostatečným vzděláním, a to má za důsledek přemrštěný obdiv až zbožné uctívání lidí s vysokoškolským vzděláním a jejich nadřazení ostatním (byť krví spřízněným) smrtelníkům. Frank má vysokou školu, já nikoli. Dále je důležitá nevratná skutečnost, že jsem nejmladším členem rodiny. Nejmladší členové rodin už jistě chápou. Ostatním, kteří tu smůlu neměli, vysvětlím: nejmladší člen rodiny (a v mém případě navíc ŽENSKÁ) má (i kdyby mu bylo dvě stě let) navěky v rodině cejch pucfleka, který ničemu „ještě“ nerozumí a jeho svatou povinností je za všech okolností bez výhrad sloužit ostatním rodinným příslušníkům. Kromě toho otec i bratr mají dar, který mně (jakoby poznamenání nejmladšího člena nebylo dost) byl upřen. Jsou schopni vymámit z jalové krávy dvojčata. Neviděli jste milejší a příjemnější lidi – ovšem pouze v případě, že něco potřebují. Když jim vyhovíte, potíte krev a uženete si žaludeční vředy, neřeknou ani „ď“. O výlohách na léčení a rekonvalescenci  ani nemluvě. A navíc, pak se chovají, jako byste vlastně neexistovali.

Jako příklad uvedu mnohokrát se opakující příhodu z dětství, kdy mě bratr vždy přemluvil k pitomým hrám, které jsem nenáviděla. Například hokej v pokoji – spočíval v tom, že jsem dělala u radiátoru brankáře a on do mě z třímetrové vzdálenosti pálil tenisový míček, jako hokejku používal kuchyňské prkýnko na krájení. Končilo to obvykle mým povykem a modřinami. Další oblíbenou hrou byly závody s autíčky, které byly stejně zábavné jako hokej. Nikdy jsem nevyhrála a vždycky jsem tu spoušť musela navíc uklízet.

Uvedu ještě jednu bratrovu zábavu, která se sice neopakovala, ale také dost dobře vystihuje některé Frankovy podstatné charakterové vlastnosti. Svým již zmíněným neodolatelným způsobem mě přesvědčil, že zkusíme hypnózu. Hypnotizérem byl pochopitelně on. Usadil mě do křesla, něco mrmlal a chytil mi obě krční tepny, čímž zabránil přístupu krve do mé hlavy a úplné ztrátě vědomí zabránil na poslední chvíli můj silný pud sebezáchovy. Podotýkám, že on se mnou moje hry nehrál nikdy. Abych předešla úvahám o mé nepochybné silné idiocii, považuji za nutné čtenáře upozornit, že můj bratr byl, je a bude o šest let starší než já.

Ale abych neodbočovala, v neposlední řadě je důležité zmínit podstatné rozdíly v mentalitě a životních zkušenostech obou mých výše zmíněných rodinných příslušníků. Otec Lílend má internet zařazen do stejné škatulky jako pohon vesmírných lodí, problematiku zemí třetího světa, knihy psané hebrejsky a vaření. Bratr Frank naopak žije svůj život v podstatě on-line. Většinu života stráví jak v práci, tak doma u počítače. Jeho svět je virtuální realita. Já jsem něco mezi tím, neboli „normální“ uživatel. Ještě bych ráda podotkla, že jsem člověk klidný a trpělivý. Spolehlivě rozhodit mě dokáže jen málo věcí – mí příbuzní, blbost a egoismus. A jako u alkoholu, i tady platí, že míchat jedno s druhým člověku nikdy neudělá dobře.

Když se tedy Lílend s Frankem rozhodli (přesněji bratr se rozhodl), že spolu budou komunikovat přes internet, znamenalo to prostřednictvím mé maličkosti. Prakticky takto: bratr napíše email, pošle ho mně, já (jakožto osoba, která má ve svém zaměstnání trvalý přístup k internetu a tiskárně) jej vytisknu a doručím otci. Vskutku komunikace hodná 21. století. Jediné k čemu jsem je přesvědčila bylo, že bratr založil otci vlastní schránku, aby moje nebyla neustále po okraj plná. (V podstatě to ale samozřejmě nedělal kvůli mně, jenom ví, že do zaplněné schránky už mail nedostane.) Takže mým úkolem bylo pravidelně kontrolovat otcovu schránku a tisknout veledůležité maily od bratra. Nejeden můj pracovní den (obvykle to byly ty, ve kterých jsem byla nejvytíženější) proběhl za častého vyřizování hovorů s mým otcem. Probíhalo to asi následovně – 1. hovor: otec: „mám něco od Franka?, “ já: „počkej, podívám se…jo (8 zpráv haha),“ otec: „a jaktože jsi mi nezavolala?!“ (všimněte si – já nemám pouze sledovat stav jeho zpráv, ale také je mou povinností jej na ně upozorňovat), já „ach pardon, já totiž tady v zaměstnání opravdu nemám nic jiného na práci“, otec: (zřejmě si uvědomil, že nezvolil správnou taktiku): „ehm, no a můžeš mi to prosím (!!! úlisník) vytisknout, až budeš mít chvilku a pak to nechat dole na recepci?“, já: „jo, čau.“
2. hovor (zhruba za 30 minut) Otec: „čau, už to máš vytištěné?“ já: „ne, mám fakt moc práce,“ Lílend: „aha, já za chvíli pojedu do města, tak bych se pro to stavil, tak za patnáct minut, ahoj.“ (všímejte si, jak absolutní je jeho ignorace toho, co říkám). 3. hovor (který proběhne zhruba za osm minut) už není hovorem, ale pouze prozvoňováním mobilem, což mi má naznačit, že už netrpělivě stepuje dole u recepce, protože ty dokumenty tam ještě nejsou. Tudíž velmi rychle otevírám zprávy, ke každé je příloha (aby to nebyla nuda), nakonec je z toho jedenáct stran. Donesu to teda s jazykem na vestě otci, který dokonce utrousí „díky“ (asi vážně stárne) a jde si po svých.

Další den na cestě do práce mi volá na mobil: „Potřebuju nutně přepsat a vytisknout dokument, za patnáct minut ti ho přinesu do práce.“ „Hm.“ Při předávání dokumentu nezapomene dodat, že to potřebuje mít do hodiny a že to, co jsem mu dala včera je napřeskáčku a že jsem mu to taky mohla očíslovat. Spolknu všechna sprostá slova (málem se zadusím) a jdu přepisovat. Takto to probíhalo přibližně měsíc včetně toho, že jsem dle Lílendových pokynů na bratrovy výplody také odpovídala a vůbec se výtečně bavila. Po mém urputném snažení a ujišťování, že pokud to tak půjde dál, nepochybně skončím v blízké psychiatrické léčebně, se bratr rozhodl, že Lílendovi pořídí notebook. Jaká byla moje radost!! Brzy jsem plně pochopila smysl přísloví o tom, jak se nemá říkat „hop“, dokud člověk nepřeskočí. Po první půlhodině, kterou jsem strávila s otcem u jeho nového notebooku, mi došlo, že tohle „hop“ asi nikdy nespatří světlo světa…

To be continued :-) …

   
14.04.2003 - Láska a vztahy - autor: Jaska

Komentáře:

  1. avatar
    [16] monca13 [*]

    a podobně jako Matiee jsem si vždycky myslela, že to naopak benjamínkové mají lehčí

    superkarma: 0 06.09.2006, 09:32:27
  2. avatar
    [15] monca13 [*]

    já jsem benjamínek, ale myslím, že naši rodiče nedělali mezi mnou a sestrou rozdíly

    superkarma: 0 06.09.2006, 09:30:14
  3. avatar
    [11] pajda [*]

    jaska: můžu tě potěšit - já byla starší a tudíž MUSÍM (dodnes) mít víc rozumu, MUSÍM vždycky ve všem ustoupit (takže ségra dostala ke svatbě byt a kupu peněz a já , protože byt, který byl původně pro mě, se musel prodat, aby bylo v rodině nové auto, kdyby se náhodou někomu něco stalo - ne ovšem nám, my jsme si museli auto líznout) MUSÍM vždycky všechno pozařizovat, protože zatímco já se flákám v práci a pak si válím šunky se svým nemocným dítětem, tak ségra strašně trpí tím, že během mateřské má CELÉ DVA (někdy i tři) DNY v týdnu, kdy opravdu nemůže mít dítě celý den ani u jedné babičky...ale na druhou stranu zase musím poctivě uznat, že na rozdíl od mých rodičů si ségra uvědomuje, jak se chovají nemožně a docela mi pomáhá - mnohdy i rodičům za zády, takže v tomlhe je to lepší - prostě už dospěla a je docela príma Těším se na pokračování!!!!!

    superkarma: 0 14.04.2003, 14:34:28
  4. avatar
    [10] Lída [*]

    Prima článek.Jasko nedej se !!! Na druhou stranu souhlasím s Vlastíkem-já jsem nejstarší ze tří sester a rozhodně jsem to nikdy necítila jako výhodu.Člověk si asi nevybere.

    superkarma: 0 14.04.2003, 14:29:26
  5. avatar
    [9] emma [*]

    Jaska:
    ještě, že máš ten nadhled!

    superkarma: 0 14.04.2003, 13:52:06
  6. avatar
    [4] Dášule [*]

    Přestaň polykat sprostá slova, přihlas se na kurz asertivity, pokud možno mimo svoje bydliště, aby si začali zvykat. Jednoho dne to buď nevydržíš, bouchneš a budeš ta nejhorší na světě nebo skončíš na psychiatrii a oni se budou divit, proboha, co se jí stalo,vždyť jsme na ni byli tak hodni a nic jsme od ní nechtěli. A ještě ti vyčtou, co všechno jsi jim nezařídila než ses na tu psychiatrii dostala.

    superkarma: 0 14.04.2003, 09:38:10

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa na téma osteoporóza
Anketa na téma: Zubní zdraví

Náš tip

Doporučujeme