Nedávno zesnulý Miroslav Horníček napsal povídku o dobře utajených houslích své ženy. Protože ji mladí nemusejí znát, jen stručně obsah. Rodina se chystá odjet na chvíli z domu, na nákup, či něco podobně banálního. Vše je hotovo, otec a syn už sedí v autě a maminka nikde. "Co tam, proboha, může dělat?" A tak si vymyslí takové vysvětlení - že jejich maminka má někde dobře utajené housle, které, když je sama, vyndá z úkrytu a hraje...

Čím jsem starší, tím víc té povídce rozumím a dávám za pravdu.
Právě dnes, chystáme se na jednodenní výlet. Manžel, já, vnučka a pes.
A bytem létají věty:
Doprala už pračka?
Je zavřený balkon?
Máme dárky pro Mirku? 
Dojedla ta holka snídani?
Vzala sis bačkory?
Kdo bere psa?


Odcházejí – muž, vnučka a pes.
Ta úleva.
Sedám k toaletnímu stolku, nanáším make-up a zhluboka dýchám.
Jsou to moje housle – a já hraju a já si to užívám … naposledy nadechnout, zamknout a…

„Proboha, cos tam tak dlouho dělala?“

Myslíte, že by pochopil?
Že vy mně rozumíte ? 

     
Reklama