Reklama

Dnešní téma se jak víte, a jak se samo nabízí nese v duchu nadcházejících mikulášských nadílek, ale i besídek. Mateřskými školkami počínaje, přes školy základní, střední, podniky až po domovy důchodců…

Právě na jednu takovou mikulášskou besídku jsem si vzpoměla, abych vás naladila.

To kdyby vám včerejší namazaný čert, třeba nestačil. :-)

V sedmé třídě se nějaká moudrá hlava v naší škole rozhodla, že v rámci družby uspořádá mikulášský mejdan druhého stupně spolu s žáky základní školy pro ne zcela přizpůsobivé vrstevníky, potřebující zvláštní péči.

Nebylo to pro nás nikterak nové, neb jsme občas s těmito spolužáky sdíleli školní jídelnu.

Člověk sice občas dostal do hlavy knedlíkem, nebo mu někdo jen tak zředil polévku čajem, ale jinak s nimi byla legrace.

Ne jinak tomu bylo i na společné mikulášské besídce.

Vedle faktu, že paní ředitelce, která měla proslov přistál na spánku kus dortu, a  že se jeden odvážlivec pokusil vydrápat na pódium ve chvíli, kdy zde excelovala žačka deváté třídy a pokusil se zmocnit její zobcové flétny, byl to večer plný souznění a přátelské atmosféry.

Nakonec jsme všichni dostali hodně sladkostí a ovoce a v dobrém rozmaru se hotovili k odchodu.

Ve dveřích, hned za prosklenými dveřmi ale čekalo překvapení, v podobě dobře školených lupičů.

Naval to!“ , pravil vrstevník vyzbrojen mikulášskou berlou a banánem. Obojí byl rozhodnut nemilosrdně použít.

To je moje, trhni si“, pokusila jsem se vyjednávat.

Dvakrát mě praštil do holeně berlou a jednou banánem do tváře. Strčila jsem do něho a svou statečnou odpověď zopakovala.

Přišla mi na pomoc Andula. „Hele, jdi za mámou a nekraď jo“, doporučila mu.

Najednou byli čtyři. Obrali nás. Nezbyla nám ani mandarika.

S Andulou jsem se cestou domů rozdělila bratrsky o jedinou výslužku v podobě lízátka, které jsem měla v kapse, a které jsem uchránila jen díky tomu, že se příchodem učitelky lapkové nedostali k osobní prohlídce.

Na vaše příběhy, názory a postřehy k tématu Mikuláš se dnes celý den těším na redakce@zena-in.cz.