Dveře potažené koženkou a polohovací křeslo s opěrátky už dokázaly z nejednoho normálního člověka udělat pojednou sebestředného velekněze, nad jehož slovo není čistě jen proto, že být nesmí.

Je to tak. Ne každý je morálně připraven na funkci nadřízeného. Pohledem do politiky si názor jen potvrzujeme.

To je třeba jeden obyčejný pingl a je s ním legrace a třeba ho má i někdo rád.

Z ničehož nic je náhle postaven do role vůdce nějakého stádečka a rázem mu přes noc vypadne mozek. Nebo alespoň tak vypadá.

Nedávno jsme se spolu tady bavili o těch, které „Sluníčko vytáhlo z h…a“, jak říkala moje maminka.

Vzpomínáte?

Stává se to nejen v politice, ale bohužel i tam, kde se třeba z obyčejného úředníka najednou stane vedoucí oddělení či nedejbože rovnou šéf celého podniku.

Ne každý má na to, aby doma neexhiboval u zrcadla a neměl potřebu dirigovat najednou celý svět, aniž by měl potřebu o proveditelnosti svých rozkazů jakkoli přemýšlet.

Myslíte, že jsou všichni nadřízení stejní?

I nejsou, ale rozdíly bývají velice propastné.


Ještě za komanče jsem nastoupila do jedné firmy, a získala tak první zkušenost s energií zvanou šéf.

Šlo o malinkého človíčka s napoleonským komplexem, který se pokaždé, když s námi hovořil, nenápadně zvedal na špičky. V mém případě nemusel, neb mám 160 cm, a v případě mého kolegy také ne, neb ten se na něho díval z výšky 195 cm. Takže i kdyby skákal jako jojo, stejně by byl menší.

Jeho paní do doby, než byl „korunován“, chodila za ním do práce a pokaždé prohodila pár slov i s námi. Byla milá. Po korunovaci se začala při chůzi podivně vlnit a vybočovat, až jsme měli strach, že utrpěla úraz obou kyčlí. Mluvit přestala. Přestala i klepat. Z našich stolů si brala, co potřebovala, aniž by měla potřebu to třeba jen oznámit.

Jednou se mi  takhle nahla přes rameno a přes mou rozepsanou práci se sápala po klávesnici se slovy: „Se na něco podívám.“

„Se nepodíváte teď,“ pravím klidně.

„No dovolte...“

„No právě, že teď nedovolim, protože dělám práci pro vašeho manžela.“ Bylo mi to už jedno. Ať dostanu padáka.

Čekala jsem, že začne křičet a půjde pro manžela, ale neudělala to. Překvapila. Omluvila se.

Možná se jí přece jen na sekundu vrátilo racionální myšlení a temno způsobené postupem na společenském žebříčku na chvilku pominulo.

V každém případě náš šéf buďto v práci nebyl, nebo přišel pozdě. Jeho příkazy nešlo plnit, protože nebyly domyšleny, čili jsme lítali po budově a sháněli informace.

Byl schopen poslat jednoho řidiče v jednom na čase na tři místa současně a v kanceláři, a teď se podržte, měl autodráhu, kterou hojně využíval.

Tragédie!


V zásadě jsem ale měla na šéfy poměrně kliku. S každým se dalo mluvit, když člověk zvolil tu pravou taktiku, a o žádném nemohu říci, že by své práci nerozuměl.

Můj současný šéf MÁ dveře potažené koženkou, své tělo odkládá na křeslo s opěrátky a jeho výraz slibuje autoritu. :-))

r

Ovšem jeho touha vyniknout se rozhodně neodráží v oblasti pracovní, a dokonce ani mezilidské.

Úplně mu k tomu stačí týden v pustině mezi soby, mínus třicet a stan, nějaká pokořená osmitisícovka, pětadvacítka, uběhnutý maraton, nebo třeba ponor do úzké soutěsky a následný kolaps baterky.

Navíc je z oboru, což je občas i přínosem. Občas.

Lze s ním hovořit i o osobních věcech a oceňuji, že si na ně najde čas. Pravda, zpravidla se jeho názor výrazně liší, ale nelze říci, že by nad věcí nepřemýšlel.  

Člověk se často dokonce od srdce zasměje jeho vtipům, a to i ve chvíli, když není před výplatou.

Je celkem čitelný a to je prima.

Mám vychytáno, že zní-li jeho odpověď na pozdrav „nazdar“, má dobrou náladu. „No nazdar“ je horší.

A co hlavně…

Nemá v kanceláři autodráhu!!!!! :-)))))

j

Jakého máte šéfa? Je nějaký, na kterého nezapomenete? Proč? Jací lidé podle vás nikdy nemohou být ve funkci nadřízených?

Piště mi dnes na redakce@zena-in.cz  veselé i vážnější příběhy na téma:

ROZKAZ, ŠÉFE!

Věřím, že nám spolu bude příjemně a že se před víkendem budeme dobře bavit na cizí úkor.

Reklama