Reklama


Každé Vánoce si svatosvatě slibuji, že se budu krotit. Že se budu ve vánočním obžerství držet zkrátka.

Že využiji ztráty několika kil živé váhy, kterou jsem utrpěla v předvánočním maratonu, a svátečním mlsáním vlastně jen doplním hmotnost do normálu.

Naplánované geniálně, nemyslíte?

Ano, ale jak se říká “skutek utek“. Prostě teorie poněkud pokulhává za praxí.


A výsledek?

Zase nedopnu kalhoty. A pokud toho dosáhnu s vypětím všech sil vleže, přebytečná hmota se dere ven v podobě nechutných pneumatik. Nemohu ani hýbat nohama, jak jsem napresovaná v nohavicích. Připadám si jak tlačenka.

 

Nenávidím se.

Nenávidím svoji chabou vůli. A ještě ochablejší zadnici.

Svoji nulovou vůli. A ještě nulovější chuť se hýbat.

Nenávidím vůli, která si se mnou dělá, co chce.

 

A mám ji vůbec?

 

Asi ne, jinak bych se musela plácnout přes ruku, když jsem na návštěvě u maminky ochutnávala už patnáctý druh cukroví. Jako by nechutnalo každý rok stejně.

Ale maminky patřily odjakživa mezi nepřekonatelné navrtávače našich dietních zásad a jejich neodolatelné: „Jez, podívej se na sebe, jak jsi hubená,“ mě vždycky dostane. 

Vždycky jí na to skočím a nějak mi nedochází, že v jejích očích budu hubená vždycky.

I kdybych se já sama cítila jak valibuk.

Tuhle hru na vyhublé, podvyživené holky spolu hrajeme už od mých studií, kdy jsem se definitivně vymanila z jejího vlivu a peníze určené na stravu radši utrácela za hadry. Lepší být hubená a vyfiknutá než tlustá a nemoderní. To dá přece rozum, ne?

Ale zpět.

 

Dalším nepřítelem štíhlé linie je, alespoň u mne, matka mého muže.

Záměrně neužívám slovo tchyně, protože se k ní nehodí.

Oslovuji ji jménem a máme spolu velmi přátelský vztah.

Jediné, v čem si tak trochu nerozumíme, je poměr k jídlu.

Ona je vyloženě gurmán a dobré papáníčko patří k její největší životní radosti. To jsou její slova.

Ráda hostí.

Stále něco krájí, kutí, maže, snáší na stůl, pobízí a člověk, který by si u ní nic nevzal nebo se upejpal, by ji urazil.

U ní se prostě nedá nejíst, a tak se vždycky odvalím od stolu, domů si odnáším plné tašky jídla a ještě ve dveřích mě vyprovází slovy: „A jez, měla bys trochu přibrat.“

 

A tak to chodí.

Vánoce jsou dobou návštěv, povalování a konzumace cukroví, vánoček, lahůdek, smažených kaprů, bramborových salátů a já nevím, čeho všeho.

A také tloustnutí.

No a co, vždyť je to jen jednou za rok, říkáme si chlácholivě.

Dali jsme si do nosu i na Silvestra a teď budeme zaručeně zase hubnout.