Ahojky,
já moc pověrčivá nejsem. Pátek třináctého mi nosil vždycky spíš štěstí než smůlu, doma máme černou kočku, takže mi běhá přes cestu pořád, a kdybych této pověře věřila, nejspíš bych nemohla odejít z bytu.
Ale je jedna pověra, na kterou nedám dopustit a které bezmezně věřím. Prý, když si sednete čerstvé mamince, snad to musí být prvorodička, v porodnici na postel a pochováte si miminko, do roka a do dne otěhotníte. My jsme se s manželem o potomka pokoušeli dva roky a já už ve finále byla docela zoufalá, že se nám stále nedaří. A tak jsem, jak na smilování, čekala, až porodí kamarádka a já se poběžím pomazlit s miminkem a ozkouším tu pověru s postelí. (Samozřejmě jsme se s manžou i aktivně snažili počít - to jen tak na okraj, pro rejpalky :-)) Anetka se narodila 28.1.2004 a druhý den už jsem ji houpala v náručí. Neotěhotněla jsem do roka a do dne, ale přesně za 17 dní. Takže mně se pověra vyplnila :-).
A je ještě jedna věc, na kterou dávám pozor. O žádném dítěti nemluvím jako o "parchantovi". Babička mi vyprávěla takovou historku, že u nich na vesnici byla paní, která takto říkala dětem. Všichni jí říkali, že se jí to vymstí, ale ona nevěřila... Vdala se, otěhotněla a narodilo se jí postižené dítě - "parchant". Vím, že za parchanta se označuje spíš dítě nemanželské, ale tohle je babiččina verze. Možná si řeknete, že je to hloupost, že paní měla prostě smůlu. Ale na druhou stranu se říká: S čím kdo zachází, tím také schází. Tak si to beru k srdci...

Sepy


Milá Sepy,

tu pověru s miminkem neznám, ale dám si na to pozor :-). Jsem ještě na škole, děti by se teď moc nehodily... ale jednou to využiju :-). 

Reklama