Moje maminka měla kamarádku, kterou velice obdivovala, krásnou, chytrou a nadanou (hrála na klavír). Bohužel ale v 16 letech zemřela. Tehdy si maminka řekla, že když bude mít dceru, bude se jmenovat po kamarádce. A kdoví, možná bude i tak krásná a nadaná?

Proto se jmenuji Miroslava. A to je asi tak jediné, co jsem po kamarádce zdědila.

 

Klavíru jsem ovšem neunikla. Ve druhé třídě jsem začala chodit do hudebky (oficiálně to tehdy byla LŠU - Lidová škola umění). Na černobílých klávesách jsem vyluzovala stupnice a trénovala uvolněné zápěstí. Časem přibyly etudy. Hrozné! Jak mě to nebavilo! Myslela jsem, že budu hrát písničky a zpívat si k tomu, a tohle byla muka (nejen pro mě, zajisté)!

 

Moji rodiče tomu nechávali volný průběh, a tak jsem svá domácí cvičení etud zredukovala na den před hodinou ve škole. Dnes se dodatečně paní učitelce omlouvám. Asi musela mou hrou nesmírně trpět, když při jedné mé produkci praštila pěstí do kláves toho vznešeného (a nevinného) nástroje a řvala „tak dost!“

 

Po pěti letech to rodiče vzdali. Ach, ta úleva! Už jsem nemusela hrát! Ale pak mi  bylo 16 a já jsem si sedla ke klavíru, kupovala noty a hrála a hrála. Písničky a takové ty klasické „hity“ (Largo nebo Turecký pochod). Proč se tohle nehrálo tenkrát v hudebce místo těch šíleně nudných etud? A dnes si zpětně myslím, že mě rodiče měli přece jen trochu víc nutit! 

 

Ale co slavní hudebníci? Nutili je rodiče hrát?

 

Z Beethovena prý jeho despotický otec chtěl mít za každou cenu zázračné dítě, jako byl Mozart, a proto malý Ludwig trávil za klavírem mnoho času (byl prý k němu i přivazován).

Navzdory neblahým zkušenostem s otcovou krutostí získal k hudbě i hře na klavír velmi pozitivní vztah. Snad také díky učiteli Christianu G. Neefemu, s nímž se seznámil jako dvanáctiletý.

 

Houslistka Gabriela Demeterová na svých webových stránkách říká: „Začala jsem hrát ve třech. Mé první housle, to byla ještě plechová hračka, co se prodávala v hračkářství. Pak jsem dostala čtvrtky, což jsou takové malinké housličky pro děti. Rodiče mě vedli ke klasice záměrně, a to dnes některým dětem chybí. Když není zázemí v rodinách, tak si můžeme povídat, jak podávat klasickou hudbu veřejnosti, a nemá to moc velký význam. Moji rodiče mě vodili na koncerty a na moje koncerty chodí děti s rodiči. A tyhle děti se už dnes chovají disciplinovaně, vydrží i náročný recitál.“

 

Václav Hudeček v časopise Naše rodina vzpomínal: „To bylo pohlavků! Ale dnes jsem tátovi vděčný.“

 

Jaroslav Svěcený řekl o svých začátcích Katolickým novinám:

„K muzice mě v Hradci Králové přivedl můj děda, kapelník a houslista. Když mi bylo pět a půl, už byl v důchodu, ale učil ještě v tamní Osvětové besedě. Děti k němu chodily na hodiny a já jsem jednoho dne začal také, protože mě to lákalo. Ze začátku mě to fakt moc bavilo, ale kolem desátého roku jsem měl období, kdy jsem ztrácel motivaci. Byla to doba, kdy mě kluci přesvědčovali, abych „tolik nefidlal“ a radši si šel hrát s tenisákem. Tenkrát zrovna na pláckách frčel pozemní hokej. To, že jsem vytrval, byla zásluha mých rodičů a taky „prvních úspěchů“ v podobě různých soutěží.“

 

Všichni tři se tedy shodují na tom, že postoj rodičů k hraní dítěte je velmi důležitý.

 

Takže nutit nebo nenutit?

 

„Nutit? Rozumný rodič by své dítě neměl k ničemu nutit,“ říká pražská psycholožka H. Hudečková. „Existuje přece spousta jiných přístupů, jak dítě přimět k nějaké činnosti. O všem si popovídat, vysvětlovat, obklopit ho hudbou a třeba i slíbit nějakou odměnu (pozor, nemyslím samozřejmě finanční!). Úplně nejlepší je, pokud někdo z rodičů sám na něco hraje. Osobní příklad byl vždycky jednou z nejlepších výchovných metod.“

 

A když vaše dítě nebude na nic hrát, neznamená, že je  pro hudbu nadobro ztraceno. Příkladem mého tvrzení budiž  Adam Skoumal, držitel řady ocenění, včetně ceny za nejlepší provedení české soudobé skladby, kterou získal se svou kompozicí na soutěži Pražského jara. Tleská mu publikum v mnoha zemích, od USA až po Japonsko.

 

Adam se totiž pro hru na klavír rozhodl až šestnácti letech. Neodradilo ho, že mu řekli, že je starý, ani to, že v osmnácti musel začít chodit znovu na střední školu mezi čtrnáctileté. Po konzervatoři studoval  AMU a pak ještě na prestižních školách v USA - na Southern Methodist University v Dallasu a na Manhattan School of Music v New Yorku. Dnes se o něm mluví jako o hudebníkovi s velkou budoucností...

 

Není to přece jen lepší cesta, než nutit dítě hrát na klavír s tím, že později ho to bude bavit?

 

„Obojí má své plus i minus," tvrdí v příloze HN Víkend Adam Skoumal. „Je to podobné jako s řečí. Jako dítě se ji naučíte automaticky. Jakmile se začnete učit později, chce to vždycky větší úsilí. Na druhou stranu, když člověk začne s hrou na klavír později, ví přesně, proč si to vybral, proč se mu to líbí a lépe se v hudbě orientuje. Má větší zkušenosti, znalosti, může hudbě lépe porozumět.“

 

           
Reklama