Vztahy

Do re mi, nebo ne do re mi?

Moje maminka měla kamarádku, kterou velice obdivovala, krásnou, chytrou a nadanou (hrála na klavír). Bohužel ale v 16 letech zemřela. Tehdy si maminka řekla, že když bude mít dceru, bude se jmenovat po kamarádce. A kdoví, možná bude i tak krásná a nadaná?

Proto se jmenuji Miroslava. A to je asi tak jediné, co jsem po kamarádce zdědila.

 

Klavíru jsem ovšem neunikla. Ve druhé třídě jsem začala chodit do hudebky (oficiálně to tehdy byla LŠU - Lidová škola umění). Na černobílých klávesách jsem vyluzovala stupnice a trénovala uvolněné zápěstí. Časem přibyly etudy. Hrozné! Jak mě to nebavilo! Myslela jsem, že budu hrát písničky a zpívat si k tomu, a tohle byla muka (nejen pro mě, zajisté)!

 

Moji rodiče tomu nechávali volný průběh, a tak jsem svá domácí cvičení etud zredukovala na den před hodinou ve škole. Dnes se dodatečně paní učitelce omlouvám. Asi musela mou hrou nesmírně trpět, když při jedné mé produkci praštila pěstí do kláves toho vznešeného (a nevinného) nástroje a řvala „tak dost!“

 

Po pěti letech to rodiče vzdali. Ach, ta úleva! Už jsem nemusela hrát! Ale pak mi  bylo 16 a já jsem si sedla ke klavíru, kupovala noty a hrála a hrála. Písničky a takové ty klasické „hity“ (Largo nebo Turecký pochod). Proč se tohle nehrálo tenkrát v hudebce místo těch šíleně nudných etud? A dnes si zpětně myslím, že mě rodiče měli přece jen trochu víc nutit! 

 

Ale co slavní hudebníci? Nutili je rodiče hrát?

 

Z Beethovena prý jeho despotický otec chtěl mít za každou cenu zázračné dítě, jako byl Mozart, a proto malý Ludwig trávil za klavírem mnoho času (byl prý k němu i přivazován).

Navzdory neblahým zkušenostem s otcovou krutostí získal k hudbě i hře na klavír velmi pozitivní vztah. Snad také díky učiteli Christianu G. Neefemu, s nímž se seznámil jako dvanáctiletý.

 

Houslistka Gabriela Demeterová na svých webových stránkách říká: „Začala jsem hrát ve třech. Mé první housle, to byla ještě plechová hračka, co se prodávala v hračkářství. Pak jsem dostala čtvrtky, což jsou takové malinké housličky pro děti. Rodiče mě vedli ke klasice záměrně, a to dnes některým dětem chybí. Když není zázemí v rodinách, tak si můžeme povídat, jak podávat klasickou hudbu veřejnosti, a nemá to moc velký význam. Moji rodiče mě vodili na koncerty a na moje koncerty chodí děti s rodiči. A tyhle děti se už dnes chovají disciplinovaně, vydrží i náročný recitál.“

 

Václav Hudeček v časopise Naše rodina vzpomínal: „To bylo pohlavků! Ale dnes jsem tátovi vděčný.“

 

Jaroslav Svěcený řekl o svých začátcích Katolickým novinám:

„K muzice mě v Hradci Králové přivedl můj děda, kapelník a houslista. Když mi bylo pět a půl, už byl v důchodu, ale učil ještě v tamní Osvětové besedě. Děti k němu chodily na hodiny a já jsem jednoho dne začal také, protože mě to lákalo. Ze začátku mě to fakt moc bavilo, ale kolem desátého roku jsem měl období, kdy jsem ztrácel motivaci. Byla to doba, kdy mě kluci přesvědčovali, abych „tolik nefidlal“ a radši si šel hrát s tenisákem. Tenkrát zrovna na pláckách frčel pozemní hokej. To, že jsem vytrval, byla zásluha mých rodičů a taky „prvních úspěchů“ v podobě různých soutěží.“

 

Všichni tři se tedy shodují na tom, že postoj rodičů k hraní dítěte je velmi důležitý.

 

Takže nutit nebo nenutit?

 

„Nutit? Rozumný rodič by své dítě neměl k ničemu nutit,“ říká pražská psycholožka H. Hudečková. „Existuje přece spousta jiných přístupů, jak dítě přimět k nějaké činnosti. O všem si popovídat, vysvětlovat, obklopit ho hudbou a třeba i slíbit nějakou odměnu (pozor, nemyslím samozřejmě finanční!). Úplně nejlepší je, pokud někdo z rodičů sám na něco hraje. Osobní příklad byl vždycky jednou z nejlepších výchovných metod.“

 

A když vaše dítě nebude na nic hrát, neznamená, že je  pro hudbu nadobro ztraceno. Příkladem mého tvrzení budiž  Adam Skoumal, držitel řady ocenění, včetně ceny za nejlepší provedení české soudobé skladby, kterou získal se svou kompozicí na soutěži Pražského jara. Tleská mu publikum v mnoha zemích, od USA až po Japonsko.

 

Adam se totiž pro hru na klavír rozhodl až šestnácti letech. Neodradilo ho, že mu řekli, že je starý, ani to, že v osmnácti musel začít chodit znovu na střední školu mezi čtrnáctileté. Po konzervatoři studoval  AMU a pak ještě na prestižních školách v USA - na Southern Methodist University v Dallasu a na Manhattan School of Music v New Yorku. Dnes se o něm mluví jako o hudebníkovi s velkou budoucností...

 

Není to přece jen lepší cesta, než nutit dítě hrát na klavír s tím, že později ho to bude bavit?

 

„Obojí má své plus i minus," tvrdí v příloze HN Víkend Adam Skoumal. „Je to podobné jako s řečí. Jako dítě se ji naučíte automaticky. Jakmile se začnete učit později, chce to vždycky větší úsilí. Na druhou stranu, když člověk začne s hrou na klavír později, ví přesně, proč si to vybral, proč se mu to líbí a lépe se v hudbě orientuje. Má větší zkušenosti, znalosti, může hudbě lépe porozumět.“

 

           
   
16.09.2004 - Láska a vztahy - autor: Mirka Kožušková

Komentáře:

  1. avatar
    [32] Susina [*]

    moje mamuša snila o tom,že budu hrát na klavír. Celkem jsem nebyla proti, tak jsem ve 2. třídě začala chodit. Docela mě to bavilo, tak jsem i doma cvičila, jenže začal problém- učitelka byla koncertní umělkyně a domnívala se, že ve mně našla talent, takže mě dusila tak, že v prvním ročníku jsem hrála věci, které se děti učily až ve třetím a tak.. znechutila mi to takovým způsobem, že jsem před hodinou klavíru zvracela, odmítala tam chodit a doufala, že to našim dojde... no bohužel jim to došlo až po čtyřech letech.. A dneska? docela bych si zahrála, vypadá to, že budu mít možnost, nedávno jsme byli se synkem v centru, sám chtěl jít do prodejny hudebních nástrojů a pán mu dovolil si hrát na piano.. ani jsem ho nemohla dostat pryč.. tak Ríša projevil přání, že by chtěl klávesy.. no takže v březnu k 7. narozeninám nejspíš budou... a jestli ho to bude bavit, bude na hudebku chodit. A jestli ho to časem bavit přestane, tak ať nechodí a brnká si jen pro radost.. nutit ho po vlastních zkušenostech nebudu...

    superkarma: 0 16.09.2004, 14:35:25
  2. avatar
    [31] Pajinka [*]

    vlcice: Taky jsem zpívala druhý hlas a dodnes mě to moc baví, jen už není tolik příležitostí. Ale doma, v autě a večer u ohně zpíváme pořád a rádi.

    superkarma: 0 16.09.2004, 14:13:37
  3. avatar
    [29] vlcice [*]

    Já jsem chodila rok do sboru, ale když mě přeřadili z prvního hlasu do druhého, tak jsem se totálně nechytala. Pořád jsem slyšela zpívat první hlas a přecházela jsem automatiky na něj. Druhý hlas jsem nedokázala udržet a učitel mně neustále opravoval. A tak jsem se na to vykašlala. Vlastně mně to ani nemrzí. Když chci, zazpívám si co chci a jak vysoko chci a nikdo mně nenutí zpívat něco na co nemám.

    superkarma: 0 16.09.2004, 13:48:33
  4. avatar
    [25] mam-ča [*]

    sharonka: My jsme tohle pubertální období překlenuli tím, že jsme klukům koupili elektrické klávesy (tehdy dost vzácnost). Děsně je to bavilo, nejlepší bylo, když hráli se sluchátky na uších. Bylo slyšet jen tiché klapání kláves...
    Ale časem stejně zvítězily jiné zájmy.

    superkarma: 0 16.09.2004, 12:50:03
  5. avatar
    [24] sharonka [*]

    Já jsem hrála 7 let v LŠU a doma i písničky a své vlastní výtvory, pak naši nejspíš využili právě toho pubertálního období, kdy mě to v hudebce nebavilo, nechtěla jsem tam chodit a klavír prodali. Po pár letech mě to začalo mrzet a sotva jsem zjistila, že má hudební sluch, nahlásila jsem ji na klavír a ve škole chodí i na flétnu. Občas máme rozpory, protože se jí nechce, ale hodlám vytrvat, aby nedopadla jako já. A je fajn, že jí to můžu předehrát - 2. ročník ještě zvládám.

    superkarma: 0 16.09.2004, 12:31:45
  6. avatar
    [22] Kacule [*]

    Mám totálně hudební hluch - což maminka učitelka těžce nesla. Ona totiž vždycky toužila mít holčičku s culíky, která bude hrát na klavír - bohužel (nebo bohudík? ) u mě jí to nevyšlo.
    Jenže teď se dostávám do období, kdy už se mluví o svatbě, miminku - a mamča vytáhla totální kalibr - až jednou budeme mít vnučku (o klukovi neuvažuje ), bude chodit na klavír a zpívat... tak nevím - mám se těšit???

    superkarma: 0 16.09.2004, 12:01:43
  7. [21] Rikina [*]

    Patřím k těm, co nemůžou nikde ani zpívat. Celých 9 let ZŠ mi kazila vysvědčení dvojka z hudební výchovy, což pokládám za nespravedlnost, člověk za svůj antitalent přece nemůže, a neovlivní to. Přesto jsem se pokoušela hrát na kytaru, jenže když neslyšíte, co hrajete... Tak zbývá jen poslouchat ty, co umějí, a zpívat si jen potichu, doma, při mytí nádobí, nebo ve sprše :-))) Děti jsem nenutila, předpokládajíc, že zdědily tytéž nemuzikální geny.

    superkarma: 0 16.09.2004, 11:21:06
  8. [20] leonab [*]

    Já jsem coby dítko chodila do klavíru 7 let /celý 1. cyklus/, během této doby jsem vystřídala 5 učitelů a každý po mně chtěl něco jiného. Pak jsem hrávala na obřadech na tenkrát ještě MNV, teď OÚ a musím říct, že mě i po letech hraní celkem baví jako dobré odreagování. Teď se snažím v klidu trénovat s dcerou /i když mnohdy mi dojde trpělivost/, nejvíc ji baví, když hrajeme spolu 4-ručně. Hodně záleží na učiteli a na zázemi v rodině.

    superkarma: 0 16.09.2004, 11:09:55
  9. avatar
    [19] elen-a [*]

    mam-ča: naprosto souhlasím.MY nejsme nikdo muzikální, ale dcera začala hrát na klávesy už v 1.třídě. a dnes je v páté a člověk by nevěřil co už umí.Ale je to opravdu na přístupu hud. školy.V té naší si každé dítě hraje to svoje,někdo písničky z pohádek, nekdo lidové...u nás vyhrály muzikály.

    superkarma: 0 16.09.2004, 10:55:10
  10. avatar
    [18] elen-a [*]

    mam-ča: naprosto souhlasím.MY nejsme nikdo muzikální, ale dcera začala hrát na klávesy už v 1.třídě. a dnes je v páté a člověk by nevěřil co už umí.Ale je to opravdu na přístupu hud. školy.V té naší si každé dítě hraje to svoje,někdo písničky z pohádek, nekdo lidové...u nás vyhrály muzikály.

    superkarma: 0 16.09.2004, 10:53:26
  11. avatar
    [17] elen-a [*]

    mam-ča: naprosto souhlasím.MY nejsme nikdo muzikální, ale dcera začala hrát na klávesy už v 1.třídě. a dnes je v páté a člověk by nevěřil co už umí.Ale je to opravdu na přístupu hud. školy.V té naší si každé dítě hraje to svoje,někdo písničky z pohádek, nekdo lidové...u nás vyhrály muzikály.

    superkarma: 0 16.09.2004, 10:52:00
  12. avatar
    [16] vlcice [*]

    Moje máma chodila do kreslení, ale nedostala se na UPRUM a tak s tím úplně sekla. Takže jsme léta netušili, že umí kreslit. Pak jsem objevila její výkresy, které moje babička pečlivě schovávala a začala jsem zkoušet taky kreslit. Toužila jsem chodit do ZUŠ do kreslení, jenže to už jsem byla na střední a u nás brali jen děti ze ZŠ. Ale před třemi lety jsem začala chodit do dospěláckého kurzu a je to super. Jsem stále lepší a lepší a mám z toho obrovskou radost.

    superkarma: 0 16.09.2004, 10:50:48
  13. avatar
    [15] Luciš [*]

    Mě naši nutili do houslí. Po x letech sem začala i s kytarou. K ničemu mi to ale není. Housle jsem neměla tak pět let v ruce, kytaru poslední dva, od doby co bylo v minulé práci mecheche ve venkovní hospodě. A šlohnul mi ji brácha ( s dovolením mé svělé matinky asi měla pocit, že když jsem se odstěhovala, tak může moje věci porozdávat, bohužel se mi do 2+kk nevlezla)

    superkarma: 0 16.09.2004, 10:48:06
  14. avatar
    [14] vlcice [*]

    Naše rodina je absolutně nemuzikální. Takž jsem se na nic hrát neučila a teď mě to mrzí. Na ZŠ jsme hráli sice na flétnu, ale to bylo jen takové vrzání. Když jsem začala chodit na střední, sama jsem si koupila učebnici a začala se učit. Ale bez učitele to není ono. A teď už není čas na hrání.

    superkarma: 0 16.09.2004, 10:46:32
  15. avatar
    [12] mam-ča [*]

    Wiki: Myslím, že cvičit se dá i na jakýchkoli elektrických klávesách s dymamickou klávesnicí. Má to navíc tu výhodu, že si to můžeš dát na sluchátka, a Tvoje počáteční neúspěchy s Tebou nesdílí celý dům.
    Většina el. kláves má ale rozsah jen pěti oktáv.

    superkarma: 0 16.09.2004, 10:20:26
  16. avatar
    [9] Wiki [*]

    jeee, ja bych chtela umet na klaviiir porad uvazuju, ze se prihlasim na nejake hodiny klaviru, ale kde ten klavir vzit, at mam kde cvicit? Nevite nekdo, jestli se da cvicit i na syntetizatoru?

    superkarma: 0 16.09.2004, 09:57:18
  17. avatar
    [7] Žábina [*]

    mam-ča: moc hezky napsané ...

    superkarma: 0 16.09.2004, 09:11:56
  18. avatar
    [5] mam-ča [*]

    V naší rodině se vždycky zpívalo a hrálo, každý na co uměl. Proto jsem předpokládala, že moje děti v tom budou pokračovat. Vybrala jsem jim housličky, na které je mohl učit děda-muzikant, a počítala jsem s tím, že až budou mít větší ruce, že mi zběhnou ke kytaře, která je takový společenský nástroj a klukům se na ní dobře „balí“ holky. Jenže chlapečkové se ve školce zhlédli v paní učitelce, která hrála na klavír. Tak jsme začli od pěti let chodit na hodiny klavíru. V sedmi přestoupili do hudebky, kde se okamžitě stali „atrakcí“ (mrňavá dvojčata hrající čtyřručně). Tři roky pohoda, pak se pí. učitelka rozhodla, že z nich vychová umělce, a začalo období úděsných, disharmonických a technicky náročných etud a zakazovala jim jakýkoli sport, aby si „nezničili ruce“. Ten rok jsme se s hudebkou rozloučili, a kluci si sami našli učitelku – jazzmanku, která s nimi hrála „jazzovou školu“, a všechno, co je bavilo. Místo šílených etud, za které nás nenáviděla většina spolubydlících, se domem rozléhaly „rokenróly, Ježkoviny, Beatles, a jiná stravitelná klasika“.
    Takže to není jen o talentu a píli, ale taky o přístupu. I nadané děti potřebují kontakt s vrstevníky, sport, zábavu, a ne jenom sedět u nástroje a cvičit a cvičit…

    superkarma: 0 16.09.2004, 08:26:55
  19. avatar
    [4] Pajinka [*]

    Puberta je nejrizikovější období, i já tehdy "sekla" s klavírem a zpěvem, je lepší v tomto věkovém období trošku na dítě přitlačit, jak vidíme samy, později to ocení.

    superkarma: 0 16.09.2004, 08:20:57
  20. avatar
    [3] Suzanne [*]

    Já jsem v nějakém pomatení smyslů nutila svého syna ke hře na klavír s tím, že se to poddá. Jediným výsledkem je absolutní odmítání. Posrala jsem to. Takže

    superkarma: 0 16.09.2004, 08:18:56
  21. avatar
    [2] sunnynka [*]

    Já jsem asi od deseti let hrála na klavír, bohužel mě to někdy v pubertě přestalo bavit a dodnes mě mrzí, že mě rodiče "nenutili", abych chodila dál

    superkarma: 0 16.09.2004, 08:10:29
  22. avatar
    [1] Olina [*]

    Mně od malička říkali, ať nikde nezpívám, že zpívám falešně. Jenže mě se muzika líbila, doma jsem si zpívala pořád, když jsem byla větší, objevila jsem folkovou a trampskou muziku a začala mě lákat kytara. Po několika letech jsem měla doma svojí první kytaru. Maminka nechápala, jak je možný, že já na ní dokážu vůbec něco zahrát. To už je asi 8 let.

    Dneska mám doma už lepší kytaru, umím na ní jakž takž zahrát, že by si semnou lidi i zazpívali. Jenže to je kámen úrazu. Já si troufnu hrát před lidma, ale co si netroufnu je zpěv. Přitom mi lidi říkají, ať zpívám, že to zvládám, že to není tak falešný apod. Ale problém je, že já neslyším co hraju, protože hraju to co mám nacvičené. Nedokážu zpívat ve stejné tónině jako hraju. Nevíte někdo, jestli by se někde dal alespoň trochu naučit zpěv?

    superkarma: 0 16.09.2004, 08:03:02

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Náš tip

Doporučujeme