Bulvár

Do půl hodiny se rozvaloval v posteli


Jako dnes si vzpomínám, jak jsem nesla našeho Dička domů. Stačila mi dlaň jedné ruky, jak byl malinký. Byl jediným štěnětem, které majitele jeho psí mámy neutratili. Zapomněla se totiž s jedním psím fešákem neznámého původu.

Teď už je Dičkovi o 12 let a o 10 kg víc.

Od začátku bylo zřejmé, že je to silná osobnost. Teriér (po matce) se v něm nezapře. Neuvěřitelně rychle zjistil, co na koho platí a nestydatě využíval a využívá své roztomilosti, která už ho tolikrát zachránila před výpraskem.

Obzvlášť účinné je panáčkování, které dovedl k dokonalosti. Jeden příklad za všechny: Nevíme proč, ale nikdy neměl rád děti, a snažil se jim vyhýbat. O to víc mě překvapilo, když sám od sebe běžel asi tak ke čtyřletému chlapečkovi v holínkách a vrtěl přitom ocáskem, jako by ho rád viděl.

Když k němu doběhl, zvedl zadní nohu a... načůral mu do holínky. Ale jak! Pak na mě šibalsky mrknul (no, vážně) a běžel dál, jako by se nechumelilo.

Vím, že to nebylo zrovna výchovné, ale kdybyste viděli ten jeho vítězoslavný výraz, smáli byste se taky. Ještě dneska mi cukají koutky, když si na to vzpomenu.

Čím je starší, tím víc je nedůvěřivý, nemá rád, když na něho cizí lidi sahají a na všechny návštěvy vrčí a štěká. Krom toho je to strašný lakomec, který je schopný, když přijde návštěva, nejen sníst všechno, co má v miskách, bez ohledu na množství, ale i vypít vodu, a kdyby neměl misky z nerezu, patrně by je aspoň rozkousal, když už by se nedaly sníst.

Když k nám ovšem poprvé přišel můj současný přítel, byl jako vyměněný, nejen že se ho nesnažil vyhnat, on ho vítal! Dokonce loudil o pohlazení. Takového vyznamenání se ještě nikomu nedostalo.

Před 4 roky jsme si ho s přítelem vzali od rodičů. Upřímně řečeno, přítel, alergik na zvířata, nebyl právě nadšený. Nicméně trpělivě se mnou vybíral pelíšek, mističky, hračky a další „životně“ důležité potřeby pro našeho chlupáče. Jediná podmínka, kterou si kladl, bylo, že pes nepatří ani na postel ani gauč. To ovšem nepočítal s psím pohledem našeho chundeláče.

Netrvalo ani půl hodiny a Diček už se rozvaloval na posteli se svým novým páníčkem, který mu masíroval zádíčka, aby ho zbavil stresu z neznámého prostředí. Jako správný (skoro) teriér si pochopitelně snažil vydobýt co nejlepší pozici v nové smečce. Brzy pochopil, kdo je hlava rodiny, a s kým si to tedy musí „rozdat“, aby ho v pomyslné hierarchii přeskočil. Vytrvalý a vynalézavý byl až až.

Hlasitě dával najevo, co všechno se mu nelíbí. A že se „vyjadřoval“ skoro ke všemu. Zejména naše odchody do práce mu byly proti srsti. Když takhle zase jednou vyváděl, vzal přítel bambusovou tyčku, kterou jsme měli na podepření kytek (nikoli na bití Dička), že ho zažene do pelíšku, který je v kuchyni. Já zůstala na chodbě.

Ve vteřině se ozval řev, jako by Dička minimálně vraždil. V tu chvíli jsem byla pevně rozhodnutá se s tímhle člověkem (přesněji řečeno zrůdou, co je schopná ubližovat  bezbranné ,,němé" tváři), okamžitě rozejít. Když jsem ale přiletěla do kuchyně jako bůh pomsty, uviděla jsem, jak přítel nevěřícně zírá na Dička, který mu seděl u nohou, drze na něj koukal a řval jako tur, aniž by mu cokoli dělal.

Když mě naše psí herečka zaregistrovala, okamžitě zmlkla, přikrčila se jako správné týrané zvíře a vrhla na mě a pak na přítele ukřivděný žalující pohled, který říkal: „On mi ubližoval, zachraň mě!“. 

Tato epizoda je ale dávno zapomenuta a odpuštěna. Dneska už spolu kluci neválčí. Diček přece jenom, byť nerad, pochopil, že s páníčkem je lepší být za dobře. Koukají spolu na televizi, o víkendech si po obědě spolu zdřímnou, blbnou venku s létajícím talířem, ten větší toho menšího masíruje a od té doby, co má Diček přísnou dietu, mi dokonce pomáhá péct mu sušenky.

Když byl Diček po operaci, vzdal se v jeho prospěch dobrovolně postele a sám spal týden na tvrdém, rozvrzaném gauči. A když se našemu drobečkovi zdají občas ošklivé sny, chodí se na něj koukat stejně jako já :-).

Skepticky se na příchod nového člena rodiny díval i otec mého přítele. Tvářil se, jako že je pod jeho úroveň projevovat přízeň čtyřnohému chlupáčovi. Byl natolik přesvědčivý, že jsme mu to všichni věřili. Ovšem jen do té doby, než jsme ho načapali, jak Dička uplácí šunčičkou přímo u ledničky a chválí ho, jak hezky papá a jakej je kamarád :-).

Dneska, když přijdou rodiče mého přítele na návštěvu, první, s kým se vítají, je, kdo jiný, než Diček. Nás vezmou na vědomí nejdřív za deset patnáct minut. A když jedeme na dovolenou do zahraničí, nechtějí nám Dička ani vrátit!

Co se mě týče, já se o roli důstojné autoritativní paničky nikdy ani nepokoušela. Diček si mě omotal okolo prstu (spíš drápku) hned od začátku. Máme pár rituálů, na které lidé občas koukají divně, jako že Diček rád spinká v paniččině náruči jako miminko (vydrží to i několik hodin), že potřebuje popřát dobrou chuť, aby mu chutnalo, a že si chodí pro pochvalu za to, jak všechno pěkně spapal.

Maminka mého přítele podlehla kouzlu našeho mrňouse natolik, že je ochotná s ním třeba i několik hodin koukat s okna, přitom ho drbat, povídat mu, a když si zafuní okno, okamžitě mu ho vyčistí, neb hadr a potřebný přípravek má vždy po ruce.

Ale aby to nevypadalo, že Diček jen bere. Jeho přivítání, když přijdeme kdykoli domů, stejně jako pocitu, když mi spinká v náručí a spokojeně oddychuje, nebo pocitu, když vidím kluky, jak přitulení k sobě koukají na televizi, se prostě nic nevyrovná. Mimochodem od té doby, co máme Dička, přítel už alergií na zvířata netrpí!

Lucie

Lucie, díky za vtipný příspěvek. Po jeho přečtení jsem se rozhodla jej vydat ;-).

Zdá se, že Diček u vás už dávno není psem, ale právoplatným členem vaší rodiny :-). Přeji vám všem třem, aby vám to šlo spolu tak skvěle jako doteď :-)).
   
19.06.2006 - Společnost - autor: Iveta Šafránková

Komentáře:

  1. avatar
    [8] pomeranca [*]

    iveta: mimochodem máš pěkné krokusy na ikonce

    superkarma: 0 20.06.2006, 12:09:32
  2. avatar
    [7] pomeranca [*]

    iveta: už to můžu říct, dopadla dobře. (měli jsme až dnes druhou část)

    superkarma: 0 20.06.2006, 12:09:09
  3. avatar
    [5] Žábina [*]

    je moc hezkej ale vadilo by mě že nemá rád děti, potažmo lidi
    to není moc dobrý povahový rys
    naše Bornie naopak lidi miluje a z dětí se může zbláznit, jsem moc ráda že je taková přátelská

    superkarma: 0 19.06.2006, 13:02:31
  4. avatar
    [4] pomeranca [*]

    iveto, vím že to byl překlep, proto jsem na něj upozornila.... (omlouvám se za formu, byla jsem nervózní ze zkoušky)

    superkarma: 0 19.06.2006, 12:39:33
  5. avatar
    [3] Janulina [*]

    pomeranca: to se přece stane

    superkarma: 0 19.06.2006, 11:24:56
  6. avatar
    [1] pomeranca [*]

    Iveto, cože ses? Rozbodla?

    superkarma: 0 19.06.2006, 11:15:07

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Výzkum žena-in.cz – téma bolest, horečka a nachlazení
Trápí vás exém? Zapojte se do testování RadioXar

Náš tip

Doporučujeme