Bulvár

Do porodnice autobusem!!!

Porodu jsem se hrozně bála, nesnáším fyzickou bolest a čím se den porodu přibližoval, tím více jsem nedokázala myslet na nic jiného. Všichni mě přesvědčovali, že jsem jen "strašpytel", že až "to" přijde, zavolá se sanitka, pojedu, porodím a hotovo.

Jenže u mě nic nejde tak hladce, asi jsem smolař - už když jsem si vybrala porodnici v Praze Podolí a šla se tam nahlásit, v termínu, kdy jsem měla rodit, bylo naplánováno velké malování, tak jsem se rozhodla pro Motol (tam zas měli plno) a až na třetí pokus jsem si alespoň trochu mohla oddechnout, v Krči mě přijali (a mimochodem, jinde bych už nerodila). Tak jsem začala chodit na prohlídky tam. Přesně v den druhého termínu porodu jsme doma měli malý planný poplach a teprve za dva týdny na to nastal den "D".

Již od rána mi bylo tak zvláštně, tak jsem jen tak polehávala, kolem poledne už jsem volala příteli, že "to bude asi dnes, tak ať přijede domů raději dřív". Přijel asi ve čtyři hodiny odpoledne, do chvíle, než vešel do dveří jsem měla bolesti tak po 30 minutách, ale přesně jak vstoupil... jako by mě to přešlo. Nic se nedělo, tak jsme společně šli ještě koupit něco k večeři, když jsme se vrátili z obchodu, přítel udělal večeři a já nemohla ani sedět, ani chodit, tak jsem jen tak polehávala na křesle.

Náš společný kamarád pracuje jako záchranář a jednou nám říkal, že není povinností posádky sanitky brát do vozu i budoucího otce, když vezou maminu do porodnice, protože kdyby se nabourali, tak by to byl problém, protože zodpovídají jen za tu osobu, které byla sanita zavolána. Do dneška nevím jistě, jestli je to vůbec pravda, ale při představě, že já už budu sanitou uhánět do porodnice a přítel bude teprve shánět taxi, jsme se rozhodli, že se přesuneme k rodičům, kteří v té době bydleli 5 minut od porodnice.

Jenže jsme už druhý týden byli neplánovaně bez auta a ze známých nikdo po ruce, tak jsme šli na autobus. Prvních dvacet minut v autobuse bylo ještě celkem v pořádku, ale po přestupu na druhý to pro mě už byla muka, bolesti jsem měla po osmi minutách, seděla jsem jak na jehlách, zpocená, jednou rukou jsem drtila přítelovu ruku a druhou madlo před sebou.

Rodičům jsme předem nevolali - do poslední chvíle jsem je nechtěla plašit, protože i přes již silné bolesti jsem stále doufala a doufala a doufala, že je to jen další poplach, že mám ještě čas. Máma na nás koukala jak na zjevení, zdrželi jsme se asi pět minut, půjčili jsme si jejich auto, ve kterém mi praskla hned voda a ve 22,30 hod jsme dorazili do porodnice.

Museli jsme zazvonit na sestru a já čekala, že najednou začne takový šrumec, jako je to vidět ve filmech.

Ale nic tak akčního se nedělo, sestřička nám oznámila, že jde vzbudit doktora, ať se zatím posadíme. Když přišla, vzala si mě ke kartotéce, vyplnila nějaké papíry (kdyby mi v té chvíli dala podepsat dluhopis třeba na milión, bylo mi to jedno, upsala bych třeba duši ďáblu, jak jsem to už chtěla mít za sebou), pak přišel mladý doktor, prohlédl mě a se slovy "to bude až ráno" zase odešel. Nás sestřička vzala o patro víš, převlékla jsem se do nemocniční košile, dali mě na dvacet minut na monitor, pak si pro mě přišla další sestřička a odvedla na tzv. přípravku (sprcha, klystýr, záchod, záchod, záchod, záchod, sprcha) a pak na lůžko v porodním boxu.

Všude hrozné ticho, šero, jen odvedle strašně křičela jedna rodička, pěkně jsem se bála. Přítele jsem nepustila ani na chodbu na kafe z automatu, co kdyby, že jo. Bolesti se stupňovaly, každou chvíli mě přišla zkontrolovat porodní asistentka, a když uznala, že už jsem otevřená dostatečně, zavolala ještě další sestru z gynekologického oddělení, jednu z novorozeneckého oddělení a toho mladého doktora (ten se nijak neúčastnil, celou dobu seděl na okenním parapetu, pozívával a byl tam jen pro případ "kdyby něco".

V jednu chvíli jsem myslela, že víc už nemůžu vydržet, pak pár zatlačení, nástřih a najednou strašná úleva... hurá, máme miminko. Nikdy jsem nezažila pocit větší euforie a únavy zároveň, jako každí rodiče jsme drželi v náručí toho svého nejkrásnějšího  drobečka a oba brečeli, štěstím... a už jsme rodina, od 4.6.2004 v 5,37 hod máme Honzíka.

To byl můj porod a i přesto, že byl v podstatě krátký a probíhal hladce a bez sebemenších komplikací, pro mě byl dlouhý, bolestivý a... a... a... no jo, jsem strašpytel, já vím. Celé čtyři dny v porodnici byly báječné, personál skvělý (tímto bych jim chtěla všem poděkovat za skvělou péči a rodinný přístup) a my už plánujeme další dítko... jen kdyby ten porod šel vynechat... bojím se totiž ještě víc než tenkrát. Ale zatím mám dost času, plánujeme to tak za rok. Přeji všem nastávajícím maminkám, aby byly odvážnější než já a měly ty nejkrásnější, nejzdravější a nejhodnější ratolesti pod sluncem.
                                                                                                                                    
S pozdravem Barča 


Milá Barčo,
podle mě vůbec nejste strašpytel, naopak. Jste pohodová a veselá ženská a uvidíte, že na druhý pokus to pojede jak po másle. To jsem slyšela :-)
A ještě k té Křči.
Tam jsem svoje holčičky piplala dva měsíce, než nás pustili domů a musím potvrdit, že personál je opravdu  k nezaplacení.
Na vysoké odborné úrovni, hlavně co se zkušeností s předčasně narozenými dětmi týče, ale i ochotný a ženě, která tam tráví třeba i několik měsíců, dokáže alespoň trochu nahradit rodinné prostředí.
   
27.06.2006 - Společnost - autor: Dana Svobodová

Komentáře:

  1. avatar
    [5] sharonka [*]

    Mě při prvním porodu zavolala mamka sanitku - byl předčasný, takže jsem taky očekávala, že to bude "akční" a řekla mi, že pojede trabantem do nemocnice za náma - byla tam dřív než já v sanitce - psal se r.1989.

    superkarma: 0 27.06.2006, 09:43:41
  2. avatar
    [3] AnoliV [*]

    gratuluji :-)) ale po přečtení mě normálně bolí břicho

    superkarma: 0 27.06.2006, 09:28:01
  3. avatar
    [2] tomáš [*]

    Gratuluju k Honzíkovi - ať je zrovna tak statečný a pohodový jako jeho rodiče!
    S cestou do porodnice mám také "veselé" historky. S prvním synem jsem cestovala autobusem - o autě jsme si ani nenechali zdát - ze sídliště, šíleně nacpaným, přes díry - no, to bylo fajn..A s druhým synem jsem byla moc vděčná, že mě vzal taxikář, protože jen co mi skončila riziková neschopenka jsem se odvážně vydala do města, abych si nakoupila do výbavičky...no, nekoupila jsem nic, taky praskla voda - a já s holýma rukama frčela do porodnice, kde jsem prožila těch pár dnů bez jediné osobní věci - kdepak byly mobily? Rodiče byli na chatě se starším synem...(Tenkrát jsme měli rodinnou krizi a domů jsem jela v oblečení, které mi stačilo zatím uschnout - no brrr!)
    A ještě lepší zážitek líčila kolegyně v práci: jejich "mladí" se rozhodli žít na horách, na chatě rodičů. Sanitka by k nim samozřejmě v zimě nevyjela, tak musel taťka naložit svoji maminu na sáňky a dopravit ji až k silnici...
    Jó, to bylo všechno tak dávno, v minulém tisíciletí!

    superkarma: 0 27.06.2006, 08:49:18
  4. [1] Kytara [*]

    Já jsem taky strašný srab. A nejvíce se bojím bolesti. Proto ani nemám žádný piercing, tetování, druhou náušnici.
    Teď jsem na začátku těhotenství, a strach z porodu mám už teď!

    superkarma: 0 27.06.2006, 08:46:27

Profil uživatele




Registrace nového uživatele | Zaslat heslo

Komerční tipy

Novinky

Dnešní vydání

Nové v rubrice

Nejčtenější články

Poslední komentáře

Fotogalerie

Partner rubriky

Ankety

Anketa: intimní kosmetika
Testování intimní kosmetiky pro ženy z ČR a Slovenska
Anketa: Pečete bábovky?
Jaké hračky kupujete svým vnoučatům?
Anketa pro maminky: Jaké kupujete hračky svým dětem?
Výzkum na téma kašel
Průzkum na téma finanční zajištění

Náš tip

Doporučujeme