Reklama

Milé Modré z nebe,

 

příběh, který budu vyprávět, se stal před více jak třemi desetiletími. Tenkrát jsem byla mladá, krásná, přitažlivá žena. Myslela jsem si, že jsem sežrala všechnu moudrost světa, že si poradím ve všech situacích, ale...

V autobusech, které tenkrát jezdily v Přerově, sis u řidiče koupila jízdenku. Jiné to ovšem bylo v Kutné Hoře. Do Kutné Hory jsem přijela dost pozdě večer. Myslím, že i trošku poprchávalo. Z vlakového nádraží jsem přeťapkala v lodičkách na vysokém podpatku na autobusák, chvíli počkala na správný spoj. Přijel autobus, šofér otevřel zadní dveře, ke kterým jsem měla blíž. Byla jsem sama, kdo nastupoval. Nastoupila jsem a začala jsem přemýšlet, proč mi neotevřel dveře u sebe.
 Přes celý prázdný autobus jsem si to šinula k řidiči. Ten se ani neobtěžoval otočit se. O jízdenkách jen něco broukl. To brouknutí jsem si samozřejmě vyložila po svém.

V autobuse byly nainstalovány na svislých tyčích strojky. Nasísla jsem do jednoho, měl škvírku a já v ruce minci. Tu jsem vhodila dovnitř. Jízdenka nikde, ale zato se za mnou ozvalo: „Revize jízdenek..."

„Jízdenka mi, prosím nevypadla, ale zaplatila jsem, však se podívejte, mince je ve škvírce."

Revizor byl na infarkt a autobus naštěstí už v cílové stanici. Řidič se šel podívat, jaký má revizor problém. Můj mládenec, který na mne čekal, vešel dovnitř a nestačil se divit.

Ráno v depu strojek opravili, neplatila jsem žádnou pokutu za zničení strojku, jen se o mne mezi autobusáky dlouho povídalo.

Od té doby jsem si vždy zjistila vše o dopravě, hlavně o koupi jízdenek, abych nevypadala jako venkovský buran či vidlák. Zkušenost je dobrá škola, ale platí se v ní vysoké školné.

od arjev