Jednoho krásného dne jsme si vyšly s kamarádkou do centra Prahy.

„Projdeme se po Starém Městě a někde si sedneme,“ řekly jsme si a s představou, jak krásně proklábosíme odpoledne, jsme se vydaly směrem k Malostranskému náměstí. Brzy nám ale byla zima a začaly jsme se rozhlížet po nejbližším teplém zákoutí.

 

Přešly jsem jednu zvlášť zakouřenou putyku a vynechaly jsme také předraženou restauraci. Následovala Irská hospoda, kterou jsem vzaly za vděk právě kvůli stoupajícím mrazu.

Musely jsme tam a nijak kriticky tuto hospodu neposuzovaly.

Jediný volný stolek byl uprostřed místnosti, která byla jinak plně obsazena převážně cizinci.

 

Srkaly jsme horkou kávu a daly se do řeči.

Probraly jsem čerstvé drby a právě, když jsme byly u komentování chování našich partnerů – téma nejoblíbenější – v hospodě zablikaly televize. Číšník se probíral programy a najednou naši řeč přehlušil rozhovor s hrůznou tematikou. Známý to fotbalista řešil teorii svého zbožňovaného sportu a společně s komentátorem vzrušeně debatovali nad taktikou, kterou je třeba na dnešní protivníky použít.

„To už radši fotbal než tyhle jejich teórie,“ řekla kamarádka a brzy byla vyslyšena.

 

Celý sál najednou ožil a kolemsedící mladíci si začali posouvat židle do správného úhlu. Začal fotbal.

Televize, kterých zde bylo celkem pět, byly puštěny hodně nahlas.

 

Najednou jsme byly u našeho prostředního stolku jakýmsi osamoceným ostrůvkem, u kterého se nedalo ani mluvit. Velmi zvýšenými hlasy jsme doprobraly problémy s chlapama, stejně nás nikdo neposlouchal a ani nám nerozuměl, a vystřelily jsme ven.

 

Ten den ale byla opravdu velká zima.

Zanedlouho jsme hledaly jiné útočiště. Zašly jsem pod Karlův most a zapadly do velmi přijemného baru, který byl ve sklepení a na první pohled působil klidnou a decentní atmosférou. Až po pár krocích jsme zahlédly projekční plátno. Právě končila první půle…

 

Řeknete si možná, že hospod je stále dost na výběr, a tak nemám do té s televizí lézt. Pravda, výběr stále je, ale je velice úzký. O tom jsem se přesvědčila tento týden, kdy jsem si vyšla podobným způsobem znovu.

Bylo to s manželem a za vděk jsme vzali obchůzkou barů a restaurací na pražském sídlišti.

 

Nejdřív jsme zašli do nově otevřené restaurace, která ale již zvenku dávala tušit, koho láká na pivo. Na zdi před vchodem byla cedule a na ní křídou napsána dvě sportovní utkání s časem začátku.

Byli na projekci bezchybně zařízeni.

Ve velké místnosti bylo přesně 7 televizí a nechybělo ani plátno. Před ním byly obsazeny všechny stoly a diváci byli již naskládáni v tom správném směru. Nic nevadilo, že hokej ještě nezačal. Koukali se na dokument o hadech a téměř nikdo s nikým nekomunikoval.

„Ta kobra je stejně podivnej tvor…,“ vytrhlo mě z přemýšlení. Manžel se na svítící plátno také zadíval. Na jeho omluvu je nutné poznamenat, že v takto vybaveném prostoru je velmi nelehké se na obrovské plátno nezadívat.

 

Později jsme pokračovali do Snack baru, ve kterém byly svítící bedýnky dvě. Jedna nad barem a druhá natočená do místnosti se stolky. Lidé zde mě udivili nejvíce.

Majitel podniku přeladil právě na zprávy na Nově a vesměs všichni přítomní se na ně dívali..

Připomnělo mi to film Akumulátor, kde hlavnímu hrdinovi televize vysávala všechnu energii. Lidé ve Snack baru vypadali také jako bez náboje. Tupě seděli, nebavili se spolu, dívali se na senzační zprávy.

 

Proč tedy chodit posedět na pivo, nebo cokoliv jiného, když se spolu lidi nebaví?

 

Trend s televizemi v restauracích a barech jakéhokoliv typu se rozmáhá neuvěřitelným způsobem. Jen na zmíněném sídlišti jsou tři hospody s televizí, dále čtyři sport bary, které mají více než jednu televizi, některé dokonce plátno, a dále se nabízí dvě pizzerie a dva čínské bufety, ve kterých televize chybí. Pokud nechci strávit večer „u televize“ musím pokaždé skončit v pizzerii, tak jako tomu nakonec bylo v náš večer?

 

Jestli to takhle půjde dál, přestanu do hospod chodit. Toho, s kým si budu chtít popovídat, si pozvu domu a skočím pro pivo do džbánu. Než mi ho načepují, tak tu nahlas puštěnou teorii chlapských sportů nějak přečkám.

Ale pak rychle uteču...

 

 

Co si myslíte o tomto stále narůstajícím trendu? Chodíte raději do baru s televizí, anebo bez ní?

 

           
Reklama