Reklama

 

Nepatřím k lidem, kteří by z principu řešili všechno na poslední chvíli. Proto nechápu, že nakonec pokaždé přesně tak vypadám. Nad vánočními dárky přemýšlím poctivě už v květnu a od července sbírám nové recepty na cukroví. Narozeniny eviduji v kalendáři snad i sousedovi a na svátky svých přátel myslím prakticky celoročně.

Přesto - vánoční cukroví začínám péct standardně 22. 12. odpoledne a peču s očními víčky přišpendlenými k čelu, 72 hodin v kuse. Mezitím hystericky šmejdím v hypermarketu (jinde už toho 24. 12. ve tři odpoledne moc nemají), abych obstarala rodině nadílku. Do kalendáře se na svátky a narozeniny jednoduše pokaždé zapomenu podívat. Doopravdy to ale nedělám schválně.

 

Vždycky se to ale nějak zamotá...

 

O letošním rodinném odjezdu do Chorvatska jsem věděla měsíc dopředu!

Přibrali jsme si tentokrát také kromě mých a přítelových dětí i dítko mého bratra, aby nám bylo veselo a utužovaly se rodinné vztahy. Cestujících nezletilců jsme napočítali pět, plus my dva a karavan.

Bude to pohodová a krásná dovolená, na které se hodlám začít potápět, což bude, jak jsem zhodnotila, nejlepší způsob, jakým se zbavím své klaustrofobie a panického strachu z vody. Všechno jsem si pěkně rozmyslela a nakoupila hektolitry limonád i půl prasete, aby byly pro všechny řízky na cestu.

S přesvědčením, že všechno proběhne v klidu, jsem zhodnotila, že mohu klidně v den odjezdu odejít ještě do práce, protože stejně jedeme až v sedm.

 

Ve chvíli, kdy jsem v pohodě finišovala s prací, mi:

 - zavolala dcera, že má propadlý pas

 - kolega oznámil, že pokud nevezu děti svého jména, nebo je nemám v pase, potřebuji cca jedno promile roční těžby z Krušných hor, popsané anglickým nebo chorvatským textem, opatřené razítky všech tvarů z  mnoha institucí - bližší informace ZDE, jinak děti nepustí Chorvati přes hranice ani náhodou!

Vznikl tím „drobný“ problém...

Já se jmenuji Kudláčková, jedna má dcera je Schreierová (10), druhá Petráková (14) (dvě zbylé nejely) a dcera mého bratra je Kudláčková (6). Ta paradoxně, ač není moje, byla v pohodě – dále dcery přítelovy (14 a 10), které naštěstí nesou jeho jméno, ovšem necestují s námi autem, čili problém vzniká přítelovu kolegovi, který o něm ale nemá ani páru.

 

Snaha byla

V naprostém zoufalství jsem tři hodiny před odjezdem hekticky obvolala snad všechny přátele, úřady, ambasády, cestovky, notáře, hraniční přechody, ombudsmany a lampárny, zatímco se moji kolegové snažili přeložit do angličtiny několik stránek textu.

Jediné, co jsem za dvě hodiny zvládla zařídit, byl pas stejně staré dcery mé kamarádky - pro moji dceru. (Jméno by nesouhlasilo tak jako tak.)

 

 

Přece to nevzdáme!

„Tak to holt zkusíme. Jestli nás vrátěj, navrhuji Itálii, tam nás s tímhle ansámblem pustěj snad i rádi,“  vyřešil mé vzlykání „vedoucí zájezdu“. Navrhla jsem, že nám alespoň vymaluji na těla magické znaky, abychom měli štěstí.

 

Náš spolek od hlavy k patě tuší počmáraných podivínů nejenže nechali chorvatští celníci projet, ale ještě se mile usmívali. Pasy je nezajímaly ani trošku, a kdybychom měli karavan napěchovaný pašovanými dětmi, mohli jsme je klidně za hranicemi výhodně zpeněžit.

 

To ovšem není návod, jak pašovat do Chorvatska běžence. Možná je humbuk okolo dokladů potřebných pro cestu dětí do Chorvatska zbytečný, možná jsme měli jen štěstí. Jakou zkušenost z letošního roku máte vy?