Psi ve městě. To je téma panečku. O tom, že pes má být nejlepší přítel člověka, tak o tom jsou napsány romány, ale o tom, že psí lejno je veřejný nepřítel číslo jedna (hned po vládě a parlamentu), o tom se romány rozhodně psát nebudou. A raděj se ani nikdo neozve…

Smutné je, že čím větší pes, tím je větší lejno, ale tím se také každý víc bojí ozvat se. Není se čemu divit, málokterý z těch velkých, potřebu dělajících psů má košík. A málokterý z páníčků těch velkých psů má pytlík na exkrement. Za poslední dva dny mám hned dva „veselé“ případy. První je z Riegrových sadů.

Kamarád Radek sedí v parku a je svědkem téhle scény: Týpek s velkým psem se dívá, jak mazlík sejří na trávník a dělá přitom, jakože v kapse hledá pytlík. Mezitím se rozhlíží kolem — když vidí, že nikdo moc nekouká, přestane šolíchat rukou v prázdné kapse, pískne na psa a jde pryč.

Já šel po smíchovském nábřeží a vidím udržovanou čtyřicítku s baseticí. Basetice hupsne na trávník a udělá to. Panička ani nepředstírá, že hledá pytlík. I rozhodne se Šumař zasáhnout a jukne na paní, jak si to jakože představuje. Paní posmutnělým hlasem venkovského idiota blábolí něco o tom, že na chodníku, to ona vždycky, ale v trávě? Tam že nikdo! A ona kdyby, tak by si boty hned zamazala o jiné lejno! A že ty boty stály pár tisíc. Safraporte, kde to jsme? Proč si pořizují psa, když uklízet po něm se jim ekluje?

Na stranu druhou stranu... Nejen na trávníku, ale i v hlavě nasráno mají i na vyšších místech a taky to nikdo neuklidí.

Šumařův sumář je ZDE.

Reklama