„Pan Fiala pokousal soudce!“
„Paní psycholožka je feminonacistka!“
„Mgr. Sládek je nezralá osobnost a má problémy ve vztahu s vlastní matkou!“
Takové a další osobní útoky padají v dalším z mediálně populárních případů – v případu desetileté Terezky Smutné, která byla rozhodnutím soudce Mgr. Sládka umístěna nejprve na psychiatrii v nemocnici v Motole a posléze do Olivovy léčebny v Říčanech u Prahy, kam mají být mimo jiné hospitalizovány děti, trpící takzvaným syndromem zavrženého rodiče.

Případem zmítají emoce jak lidské, tak politické, ze sporu rodičů o lásku dítěte se stal nejen spor o práva všech dětí vyjadřovat svůj názor a nemít někoho rád, ale také spor o pravomoci a nezávislost soudců a o právo politiků vyjadřovat se k jejich rozhodnutím. Pojďme se tedy podívat na některé méně známé skutečnosti, týkající se tohoto případu.

Syndrom zavrženého rodiče
Syndrom zavrženého rodiče (The Parental Alienation Syndrome) – přesněji syndrom odcizeného rodiče – je termín, který do psychologie vnesl americký odborník R. A. Gardner. Stručně řečeno jde o to, že dítě vychovávané jedním rodičem může být tímto rodičem vědomě, ale i nevědomě naprogramováno k tomu, že druhého rodiče vnímá jako špatného, vytváří si k němu negativní vztah a odmítá ho. Takovéto naprogramování je pak Gardnerem klasifikováno jako porucha a má být v neutrálním prostředí terapeuticky odstraněno a dítěti má být umožněno vytvořit si vlastní, nikým neovlivňovaný postoj k oběma rodičům.

Gardner sám ovšem považuje PAS za pracovní konstrukt, který vytvořil pouze na základě vlastní praxe – nejedná se o psychodiagnostický termín, který by bylo možno užívat v medicínské či soudní praxi. V USA je dokonce užívání tohoto termínu v opatrovnických sporech zakázáno a i mezi psychology je řada jeho odpůrců. Přesto byl tento pojem použit jako argument k umístění desetiletého, podle vyjádření odborníků zcela normálního dítěte do léčebny.

Jediná chyba
Terezka je, nejen podle své matky Mgr. Markéty Smutné, zdravá a na svůj věk inteligentní holčička. Učí se se samými jedničkami, má řadu zájmů a koníčků a jen jednu jedinou chybu. Nemá ráda svého tátu. Lubomír Choc se se svou ženou rozvedl ještě před narozením dcerky a podle výroku poslankyně Mgr. Anny Čurdové hrálo svou roli v rozchodu manželů i násilí ze strany pana Choce. Podle psycholožky, která s Terezkou pracovala, je pan Choc sociálně neobratný a místo toho, aby si nechal poradit, jak si dcerku získat, snaží se ji pomocí soudních rozhodnutí přimět, aby ho měla ráda.

Dvě dimenze
Případ má tedy dvě dimenze – zaprvé tu máme konkrétní situaci - otce, který touží po lásce dcerky, ale nedovede ji získat normálními prostředky, a tak volí nešťastný postup, který mu dítě ještě víc odcizuje. Na druhé straně je matka, která, možná nevědomky, pomohla své dceři vybudovat si ne zrovna pozitivní postoj k otci, čemuž se, na druhou stranu, vzhledem k násilnému chování otce v minulosti, nemůžeme divit. A mezi nimi stojí desetileté dítě, které už chtě nechtě má svůj vlastní názor a přikázané „vězení“ v léčebně neprospívá jak jeho psychickému zdraví, tak jeho důvěře v právní a demokratický stát.

Druhou dimenzí případu je úsilí Koordony – koalice organizací proti domácímu násilí – zcela zrušit možnost hospitalizovat dítě „jen“ proto, že nemá rádo jednoho z rodičů, a to bez ohledu na to, jestli skutečně dochází k programování dítěte jedním z rodičů, či nikoliv. Zajímavým návrhem, který zazněl z úst právničky Mgr. Ing. Ivany Spoustové, je změnit hospitalizaci za nějaký méně traumatizující pobyt v neutrálním prostředí – ať už půjde o dětský tábor, rekreační pobyt a podobně. Kdo by ovšem takové umístění dítěte do neutrálního prostředí financoval, je další otázkou.

Co si o případu myslíte Vy? Sledujete ho? Domníváte se, že matka Terezku „naprogramovala“ nebo že je chybou otce, že si dítě nedokázal získat? Myslíte, že „naprogramované“ děti mají být hospitalizovány a „odprogramovány“, nebo že se jedná o příliš velký zásah do práv a svobod dítěte, který už stejně postoj staršího dítěte nezmění?

Reklama