Umění diskuse je složitá věc. Dá se říct, že se musí učit neustále. Umět diskutovat k tématu je skutečné umění. Jsem zvědavý, zda to umíme.

diskuze

Dám vám příklad. Stal se na našem magazínu a ne jednou. Vyjde článek o nemoci bradavek a s tím spojeným problémem s kojením. Titulek: Nemocné bradavky – problém pro nastávající maminky.

První reakcí pod článkem, který je určen maminkám, které čekají dítě a mají problémy s prsními bradavkami je: „Proč to sem píšete, mne to nezajímá.“

Sedím za monitorem a přemítám, jak to čtenářka myslela? Proč do toho článku lezla? Kde se v ní bere pocit, že každý článek je psán pro ni, a musí se jí nutně líbit. Co čekala, když do toho článku lezla.

Na jednu stranu mám radost, jako majiteli serveru mi zvýšila návštěvnost o dvě otevřené stránky. Jednu za otevření článku a druhou za odeslání příspěvku a následující obnovení stránky. Také jistě jste si všimly, že tam kde je víc příspěvků, jde více lidí, protože jsou zvědaví, o čem se tam diskutuje…

Na druhou nechápu její nutkání se pod článkem objevit. Chce vyvolat dojem, že ten článek na magazínu pro ženy nemá co dělat, protože ona se s tímhle problémem nikdy nesetkala a nepředpokládá, že by se s tím někdy potýkat mohla? A když se to netýká jí, netýká se to nikoho na světě?

Další oblíbenou hláškou je: „Proč to sem dáváte, tohle jsem už někde četla?“

Bez mučení přiznávám. Ano za těch 11 let se mnoho témat opakuje. Stejně jako se opakují roční období, opakují se témata, která jsou aktuální. Před Vánoci píšeme o Vánocích. Před létem o hubnutí a dovolených. V máji o lásce a svatbách, v březnu o sázení kytek a rostlin všeho druhu, v září o prvňáčcích atd.

Z legrace jsem si jednou koupil v trafice všechny ženské časopisy, které byly k mání. Má oblíbená trafikantka se mne ptala, ve které nemocnici a s čím leží moje žena. Na odpověď, že to je pro mne málem padla do mdlob. Všechny jsem prolistoval a zjistil, že buď jsou všechny šéfredaktorky a šéfredaktoři domluvení, nebo je něco pudí k tomu, aby všichni psali na stejná témata.

Opět mám radost za dvě otevřené stránky, ale nějak nechápu, co myslí tím svým výrokem. To že když někde něco podobného četla (nemyslím opsané články), znamená, že to četly i všechny ostatní čtenářky a tak je blbost to vůbec vydávat?

A z poslední doby mne dostal diskusní příspěvek pod jedním příběhem. „Kde berete právo o tom diskutovat, vždyť je to věc jen jejich. Kde berete právo je soudit.“ Lehce jsem ten výrok upravil, protože jsem líný hledat jej, ale byl v tomto duchu.

Říkám si, ta žena je z nějaké zvláštní odrůdy Talibanu. Zakazuje zobrazovat příběhy ostatních lidí, volá ke tmářství. Sama má problém a bojí se, aby ho nikdo nepopsal, aby jí nikdo nesoudil, jako se to děje pod článkem?

Zajímavé příběhy hledáme stále. Hledáme je proto, že jsou velmi čtené. A mnohdy otevírají problémy, které jsou obecné, a potýká se s nimi velké množství z vás. A reakce pod články i článek samotný vám může ukázat, jak problém řešit. Znám nemálo příkladů, kdy se na základě reakcí pod články jedna z vás rozhodla opustit tyrana, případně si dupnout a změnit zaběhlé stereotypy.

Zvláštní kapitolou jsou osobní útoky mnohých z vás proti osobám, které jsou vám nesympatické. Je zvláštní, že i osoby milé, často velmi sympatické při osobním setkání se v diskusích mění v dravce. U většiny nevěřím, že v reálném životě by byly ochotny a schopny říct z očí do očí těhulce těsně před porodem prvního dítěte, že ty její zdrobněliny, které používá ve svém slovníku evidentně pod tíhou hormonů, jsou strašné. Že je v podstatě kráva a jako taková by se neměla množit.

Jsem přesvědčen, že v reálu byste se na ní usmály a popřály ji hezký a bezproblémový život. Ale na internetu? Kde nevidíte do tváře, se můžete ukázat. Nandat jí to. Vždyť vy jste se přece nikdy podobně nechovaly, nebo si to odmítáte přiznat. A co, nejde o to co napsala, ale jak to napsala…

Závěrem mi nedá nevzpomenout na diskuse holek, který tento magazín daly do kupy před tím, než začal vycházet. Johana Barvínková tehdy přišla s krásnou myšlenkou – uděláme ženským místo,které by se líbilo nám. Klidnou oázu, kde si budou moct odpočinout od stresu světa, kde budou mezi svými a budou se cítit bezpečně. My přece nejsme chlapi, kteří spolu stále musí soupeřit, my si můžeme jen tak nezávazně pokecat, podpořit se navzájem a pomoct si.

Líbilo se mi to pro ten patos a zajímalo mne, zda je to utopie, nebo je to realizovatelné.

Zda se to podařilo, nebo ne, nechám zhodnotit vás.

Těším se na diskusi pod tímhle článkem a hlavně na vaše názory a myšlenky v redakčním mailu. Dokážete svůj názor jasně formulovat a jít s ním na veřejnost. Dokážete si ho obhájit?

Pište na:

redakce@zena-in.cz

Reklama