Kdy
ž jsem byla malá, chtěla jsem být… No, samozřejmě že princeznou. Pak přišlo období maminek, které podporovalo opatrování mých panenek. Byly tak hodné, tiché a nikdy nic neříkající. Bavilo mě je chovat a ukládat do postýlek. Představovala jsem si, že když dokáži opatrovat tři panenky, pak hravě v dospělosti zvládnu jedno dítě. Dnes už si tím tak jistá nejsem…

 

V době základní školy jsem toužila stát se paní učitelkou. Jako dítě jsem měla doma připravený notýsek, do kterého jsem svým plyšovým zvířátkům dávala známky. I přesto, že plyšáků bylo jen pár, představovala jsem si, že jich je přesně tolik, kolik žáků má naše třída. Každý měl své jméno, a ne jen jedno, a známky. Chudák dlouhonohá opice, ta to měla vždy spočítané. Představovala totiž moji spolužačku ze školy, kterou jsem neměla příliš ráda. Její známky byly samá pětka.

 

Postupně jsem čím dál více neměla ráda větu: „A čím bys chtěla být?“ Nevěděla jsem, co jim jako desetiletá odpovědět. Netušila jsem to ani ve dvanácti. A když jsem končila osmou třídu, musela jsem najednou rozhodnout o svém budoucím životě.

 

Bylo mi čtrnáct. Neměla jsem žádnou představu o tom, co to znamená, chodit osm hodin do práce. Netušila jsem, jak moc je složité vydělanou výplatu rozložit do potřebných výdajů. Nakonec jsem se rozhodla podle většiny. Začala jsem studovat střední školu, z níž jsem měla vyjít jako sekretářka či asistentka elektropodniků. Takových bylo v našem městě i v jeho okolí dostatek, aby zajistilo práci všem.

 

„Ano, budu sekretářka.“
S tímto přesvědčením jsem začala studovat a myslela si, že bude stačit mít dlouhé nalakované nehty a maturitu v kapse, abych se po škole uplatnila. Po čtyřech letech jsem získala maturitní diplom. Měla jsem krátké nehty, protože se mi lámaly, a všichni začali tvrdit, že obor, který jsem právě úspěšně dokončila, už není aktuální a žádaný. Uměla jsem pájet, rýsovat, nakreslit elektrický obvod, ale bylo to najednou, prý, zbytečné. A tak jsem místo do prvního zaměstnání, zamířila na pracovní úřad.

 

Život šel dál a dál. A já si jednoho dne po pravdě a jen sama sobě odpověděla na otázku: „Čím bych chtěla být?“ S odvahou jsem si přiznala, že novinářkou. A tak jsem odešla na další tři roky studovat, i když jsem již v té době měla zaměstnání. Opustila jsem malé město, i když jsem si nikdy nepředstavovala, že začnu žít v Praze. A začala se živit psaním, i když jsem si ve čtrnácti představovala, že ve čtyřiadvaceti budu mít dlouhé nalakované nehty, hodného manžela, dvě děti a místo sekretářky na malém městě.

 

Sama jsem se přesvědčila, jak mnoho pravdy se skrývá za větou „Člověk míní, a život mění“. Proto se dnes ptám vás, milé ženy-in:

 

Dnešní téma:
Čím jste chtěla být a jak to dopadlo?

 

Splnil se váš sen o zaměstnání?

Nebo děláte zcela něco jiného?

 

A jste spokojená?

Nebo šťastná?

Nebo v rozpacích?

 

Co rozhodlo o volbě vašeho povolání?

Rodiče?

Láska?

Politický režim?

 

Kolik zaměstnání jste za svůj život již vystřídala?

 

Splnil se váš dětský sen o tom, co jednou budete dělat?

Ano, ale realita je jiná než dívčí představy?

Ne a stále je vám to trochu líto?

Které povolání byste si ráda alespoň na jeden den zkusila?

 

Napište na adresu:

redakce@zena-in.cz

Reklama