Tak byl se dal nazvat příběh čtenářky, která toužila po malém jorkšírkovi, ale nikdo v jejím okolí pro to neměl pochopení. Nebudu vám prozrazovat, jestli se její sen nakonec splnil. Klikněte si na tento příspěvek a dozvíte se víc

Dobrý den, já měla krásné dětství, rodiče mi nezakazovali žádné zvířátko, takže já měla takové malé zoo, vše, co bylo chlupaté, tak jsem měla. Už mi prošlo rukama spoustu zvířátek, jako je 6 křečků, 2 morčata, 3 myšky, osmák degu, želva, rybičky (10l i 80l akvárium), 3 andulky, kanárek, kočka a 4 pejsci. To byl můj zvěřinec za mého dětství. Jasně, že jsem to mívala postupně, ale stalo se, že jednoho času jsem měla najednou v pokoji dvě klece - v jedné byly dvě andulky a v druhé kanárek, dvě terária - v jednom byl osmák degu v druhém křeček, a k tomu všemu byly ještě rybičky :)

Je fakt, že jsem skoro nic jiného nedělala, než pořád čistila zvířátkům. :D Ale pořád to nebylo ono. Můj největší sen od mých 13 let bylo mít malého pejska - Jorkšírského teriéra.
Škemrala jsem u rodičů, jak se jen dalo, ale marně. Bydleli jsme v paneláku a měli jsme oříška, kterého přitáhla má sestra. Takže druhého psa nechtěli. A navíc, taková fenečka Jorkšírského teriéra stojí okolo 5.000kč a rodiče neměli peněz nazbyt, takže v žádném případě neexistovalo, že by mi ho koupili. Jenom mi řekli, že když mi ho dá někdo zadarmo, tak by mi ho dovolili. Já se tak trápila a toužila ho mít. Na brigádu jsem v té době jít nemohla, abych si na něho vydělala, a kapesné jsem taky nedostávala, abych tolik peněz ušetřila. Maximálně jsem zoufale dávala inzeráty, jestli někdo takového pejska nedaruje do dobrých rukou. Ale marně....

Jednou mi svitla naděje, kdy se ozvala jedna paní z Brna, že ho daruje, protože musí odjet služebně do zahraničí. Tak já nakoupila misky, tašku, ... a rozhodli jsme se, že s mamkou pojedeme vlakem do Brna. Jely jsme z Frýdku-Místku, takže to je celkem kus cesty. Pořád jsme čekaly, že paní to ještě potvrdí, ale už jsme měly zjištěný vlak, tak jsme sedly a jely aspoň do Ostravy, a čekaly pořád na telefon. Dojelyi jsme do Ostravy, že tam přestoupíme na vlak do Brna a paní volala, že jí je to líto, ale pejska dala už jedné spolupracovnici, takže nemusíme jezdit. Kdyby jste věděli, jak mi to zlomilo srdce.

Všichni za něho chtěli tolik peněz, takže jsem dál jen doufala, že se štěstí na mě usměje. Sbírala jsem všemožné předměty s jeho podobiznou. Dostala jsem i fotoalbum s fotkou Jorkšírka na přední straně, tak jsem si řekla, že až ho budu mít, tak toto fotoalbum naplním jeho fotkami.

Čekala jsem a čekala, ale můj vysněný pejsek nikde :( Časem oříšek umřel stářím, a my se přestěhovali do rodinného domku. Opět jsem u rodičů žadonila, ale můj tatínek byl názoru, že u domu musí být pořádný pes a ne takový smeták. A tentokrát si můj otec pořídil svého vysněného psa. Německého boxera. Vůbec nám o ničem neřekl. A přišla jsem ze školy domů a po zahradě lítal bílý boxer. Myslela jsem, že špatně vidím. Jenom jsem zdálky slyšela: „Evi, máme nového pejska, jmenuje se Aida!!“ Moc do radování mi nebylo....

A tak jsem se opět ponořila do svých tužeb. V osmnácti a půl letech jsem začala chodit se svým nynějším manželem. Byla jsem strašně zklamaná, když jsem zjistila jeho názor na pejsky v domě. Názor jako: Pes do bytu nepatří. A jestli jo, tak dál než u botníku nebude. O tom, že by jenom vkročil do kuchyně nebo obýváku ani neuvažuj. Ale láska byla silnější, než můj sen. Nevzdala jsem to.

Pořád jsem mu předhazovala mé přání a říkala mu samé klady o tomto plemenu. Že moc nesežere, je malý všude se vleze, nelíná, ... Když teda řekl, že bychom si ho mohli pořídit, blížilo se k mým dvacetinám. Jenže byl ještě zádrhel v tom, že jsem pořád bydlela u mých rodičů a tatínek říkal, že druhého psa nechce, kdo ví, jak by se snesli, atd...

Ale stejně jsem opět spustila usilovné pátrání po levném Jorkšírkovi. A našla jsem inzerát, že hned vedle ve vesnici pani prodává poslední štěňátko fenečku za 3.500kč, já byla tak nadšená, že jsem přítele přemluvila, abychom se tam aspoň jeli podívat. Jak jsme ji viděli, tak byla taková maličká a krásná... Nemohli jsme ji zrovna srovnat s žádným jiným štěňátkem, tak byla nejkrásnější na světě. Přítel mi ji koupil a já byla v sedmém nebi.

Dali jsme ji jméno Jessica. Jenže teď byla otázka, co s taťkou, on ji doma mít nemohl, protože jeho rodiče jsou taky proti psům a veškerým zvířátkům doma, takže jsme si řekli, že když bude schovaná pořád v mém pokojíčku, tak taťka se o ní nic nedoví, on tam stejně vůbec nechodí.

Asi 3 dny jsme dělali jakoby nic. Když táta nebyl doma zkoušeli jsme ji dávat k boxerovi na seznámení a snášeli se moc dobře. Protože Aidinka byla už po štěňátkách a tak ji vzala za své vlastní. To byla paráda. Jednou u oběda jsme se furt tak poculovali, máma vše věděla, ale taky se bála, jak bude taťka reagovat. Ale asi něco tušil, protože u oběda spustil: „Tak už to ukažte!!“ A my přinesli to malé klubíčko, no byla tak rozkošná, že i taťka se s ní hned začal mazlit :) Takže všem nám spadl kámen ze srdce a vzduch byl opět čistý, dokonce jak jsem byla ve škole, tak ji i venčil :)

Jenže Jessica rostla a rostla. A předpokladům mého vysněného pejska se začala trošku vyhýbat a my zjistili, proč byla tak levná... Dneska se zastavila na 5 kilech. Ale máme ji strašně rádi, i takovou velikou. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme měli štěňátka, našli jsme ji amanta, který vážil jen 1,20kg, takže štěňátka byla akorát. Narodili se tři. Dva kluci a poslední jedna holčička. Ta byla nejmenší. No a jak to asi dopadlo?

Nakonec mám po 7 letech tužeb Jorkšírky dva. Dvě krásné, zdravé, plné energie, věčně skotačící, úžasné Jorkšírky. A názor mého manžela? Dál jak do chodby ne? Dnes si je už sám tahá do postele a přemlouvá mě, abych je nechala v klidu v těch peřinách spát :D

Album na Jorkšírka mám celé zaplněné, takže těžko se vybírají jen dvě fotky. Tak tady jsou Jessica a mladší Connie :)

jork

eva

jork

Takže nezoufejte, sny se plní, nejen o Vánocích ;)

Evaspiel

Milá Evičko, jsem ráda za vás, že se vám konečně splnil dětský sen. Obě jsou úžasné, co víc dodat?

 

 

Reklama