Dobrý den,

 

dovolím se obrátit na čtenářky tohoto magazínu s tím, aby mi sdělily názor na počínání mé drahé polovičky. Situace sice trvá již léta, ale po letošní dovolené už přetekl onen pomyslná pohár.

 

Manžel miluje fotografování, troufám si dokonce říci, že je vášnivý fotograf a zvěčňuje kde co. Nejraději fotí ovšem nás, svoji rodinu, různé osoby, přírodu již méně – to musí být opravdu něco zajímavě rostlého nebo barevně vyvedeného.

 

Já a naše děti (holčička a kluk) ovšem na jeho fotkách nejsme v klasických situacích či pózách – vybírá si takové okamžiky, kdy se „nemůžeme bránit“. Nejoblíbenější jsou momenty třeba při jídle – nevyfotí nás všechny u stolu prohýbajícího se pod tunami jídla, ale zásadně v takových situacích, kdy si neseme sousta do úst, kdy pijeme, kdy se třeba dcerka pokecá... Mockrát jsem mu vysvětlovala, že to není příjemné a že mi to ani nepřijde moc důstojné. On mi na to však vždy odvětí, že to je vtipné, že by mi to tak mělo také připadat.

Sám se nechá fotit tak, aby vypadal jako elegán a, protože jsem mírně naštvaná, troufám si říct, ve stylu: podívejte se, jak mi to sluší a nade mne není :-(

 

A proč mi letos došla trpělivost?

On začal ty svoje lovy beze zbraní praktikovat i u takových příležitostí, kdy je člověk raději sám. Bylo mi třeba opravdu zle – asi víte, jak menstruace dokáže se ženskou zamávat – šla jsem si lehnout, a on za chvíli přišel a začal mne fotit. Řekla jsem mu, ať toho nechá, jestli je normální, ale on na to: „Prosím Tě, Teri, máš být ráda, že zachycuju takový jedinečný okamžiky.... Usměvů jsou plný časopisy.“ Přestože se na mne ještě dobývala migréna, a jak každá víte, jakýkoliv pohyb to jen zhorší, neváhala jsem a vystrkala jsem ho z pokoje.

 

Samozřejmě že naštvaný byl na mě, já jsem mu zhatila jedinečnou příležitost.

 

Přijde vám to normální? Já se jen děsím okamžiku, kdy mne nebo nedej bože děti bude chtít fotit v nějakých nedůstojných okamžicích. To mu snad jednu vrazím mezi oči...

Reklama