Lidé jsou různí. Někteří jsou rádi, když si jich okolí příliš nevšímá a proplouvají svým životem jako ryba ve vodě, jiní by naopak pro pozornost a obdiv ostatních udělali téměř cokoliv. Co když ale touha po pozornosti přeroste v chorobnou potřebu vystavování částí svého těla? I takoví lidé mezi námi žijí, a my jsme se s jedním takovým člověkem setkali.

Když jsem se chystala na schůzku s mužem, o němž jsem věděla, že je znám svou výstředností a hlavně chorobnou potřebou odhalování částí svého obvykle nahého těla, nebylo mi zrovna do zpěvu. Znala jsme jej jen z vyprávění, a tak jsem se vybavena pepřovým sprejem (ano, bála jsem se) vydala do kavárny, kde jsem měla s Milanem smluvenou schůzku. K mému překvapení přišel několik minut po mě do kavárny naprosto obyčejně vyhlížející muž v padnoucím saku a riflích.

sss
„Vy jste slečna Pavlíková, ta redaktorka z Ženy-in?“ zeptal se mě.
„Ano, to jsem já, moc mě těší, jsem ráda, že jste přišel,“ odpověděla jsem.
„Já jsem tedy Milan, těší mě,“ zazubil se na mě. Asi po několika minutách, kdy jsme si vyměnili pár zdvořilých slov, jsem zapnula diktafon, upozornila ho, že vše bude nahráváno, a zda můžeme začít. „Samozřejmě, pojďme na to, ptejte se mě na cokoliv.“
Jak jsem slíbila, tak jsem také udělala.

Milane, povězte nám něco o sobě, prosím. Co děláte? Jste ženatý?
(úsměv) Pracuji jako řadový úředník jedné nejmenované firmy, je mi 38 let, jsem bezdětný a přítelkyni ani přítele momentálně nemám, jsem bisexuál, a jak určitě víte, miluju lidi, jejich pozornost a nahotu.

Proč milujete nahotu? Co vás k tomu vede?
Přirozenost. Když jsem nahý, cítím se naprosto přirozený a sám sebou. Doma chodím nahý a občas i na veřejnosti.

Měl jste to tak vždy? Vždy jste se rád na veřejnosti svlékal?
Moji rodiče byli naturisté. Už jako malý kluk jsem trávil mnoho času s nahými lidmi, přišlo nám to normální. V pubertě jsem se nahotě začal stranit. Styděl jsem se. Ale v době, když jsem si našel svou první přítelkyni, měl jsem velké nutkání provozovat sex na veřejných místech. Dělalo mi dobře vědomí, že by nás někdo mohl přistihnout. A pak jsem se postupně dopracoval k tomu, že jsem se vrátil k naturismu. Nahý tedy chodím před lidmi, kteří smýšlí stejně, jako já.

Milane, kde se vlastně odhalujete? Na jakých místech?
No v parcích to fakt není (smích). Chodím nahý doma a pak vyhledávám kluby, kde se mohu bez ostychu svlíknout.

Znamená to tedy, že se na veřejnosti nesvlékáte?
Ne. Nesvlékám. Nejsem žádný pošuk, co dělá za křovíčkem eso peso… Dělá mi dobře, když budím pozornost, ale tam, kde je žádaná.

Milane, přemýšlel jste někdy nad svou zálibou jako úchylkou?
Dříve ano. Dnes už ne. Myslím si, že každý člověk je rád nahý, jen si to bojí přiznat. Nahota je přirozená věc.

Jak tuto zálibu nesou vaši partneři?
Nemají s tím většinou problém, obvykle bývají podobného „vyznání“ jako já.

Milane, kdybyste mohl, svlékl byste se teď tady?
Kdybych věděl, že mě nezavřou, tak ano. Všichni bychom se teď a tady měli svléknout. Oblečení nás jen zbytečně tíží, maskuje nás. Jsou to jen společenské normy. Myslím, že oblečení by mělo sloužit jako prostředek, který nás chrání před chladem, nic víc. Každý máme v sobě nahotu zakódovanou, a kdo ne, tak se bojí sám sebe. Ti lidé, kteří nemají rádi nahotou, jsou divní, ne my.


S Milanem jsem strávila necelou hodinu v kavárně, kde mi byl, musím říci, milým společníkem. Na otázky odpovídal velmi jistě. Rozhodně bych do něj neřekla, jakou má zálibu. Až jsem se zastyděla, že jsem se před schůzkou vybavila pepřovou „zbraní“. Závěr našeho setkání navíc okořenil svou otázkou, jejíž odpověď mě nechává v klidu ani dnes: „Víte, co je naše oblíbená píseň? No přece ta od Žbirky, ta je nejlepší!“

Jak vidí Milanovu situaci odborníci? Je jeho záliba opravdu tak netradiční? Zeptali jsme se odborníka, jehož vyjádření brzy zveřejníme.

Reklama