Čtenářka Setury se jela podívat za svým kamarádem do Kanady, aby poznala jeho teplo domova v emigraci. A zažila zajímavý příběh. Děkuji Vám Setury za příspěvek

Teplo domova pro mě znamená místo, kde se cítím dobře a v bezpečí. Vůbec to není nadnesené, protože bezpečí a klid nebyly vždy tak samozřejmé.

Můj kamarád z dětství, se kterým jsme prožívali veselé i dobrodružnější příhody se vydal na svojí dlouhou cestu za lepším životem mimo republiku. Po nějakém čase v Rakousku a později v Austrálii, se zabydlel v Kanadě. Dlouho o sobě nedával vědět, takže jsme nevěděli jak si vede a zda vůbec žije.

Roky plynuly a my co jsme tady z party zůstali, jsme si přivykali na to, že už se nikdy neuvidíme. Život ale přináší překvapení, a tak jsme se po roce 1989 znovu setkali. Je to zajímavé, přestože uplynula dlouhá doba, hned jsme se poznali. Ty šibalské oči bych poznala vždycky a čas na tom nic nemění.

Vyprávěl o životě v Kanadě a o rodině. Žije dobře, tamní způsob života mu vyhovuje a natrvalo se sem nevrátí. Strávil tady v ČR jeden měsíc a odletěl zpět. Domluvili jsme se, že za ním tentokrát přiletíme my a uvidíme jeho nový domov. Nejdříve jsem váhala, z dlouhého letu jsem měla obavy, ale zvědavost byla silnější, a tak jsme si udělali největší rodinný výlet v životě.

Po náročné cestě letadlem jsem si konečně oddechla. Kamarád na nás čekal i se synem, který mluví lámanou češtinou a vydali jsme se na cestu do jejich domu. Cesta byla příjemná a krajina nádherná, stavení pomalu řídly až jsme se ocitli na úplné samotě v lese. Přijeli jsme ke srubu, odkud vyšla kamarádova manželka a hezky nás přivítala.

Bylo to zvláštní místo, ale dá se říct, že nějak takhle jsem si to představovala. Uvnitř domu bylo útulně, teploučko a byla tam příjemná atmosféra. Popíjeli jsme a bylo veselo. Chtěla jsem se trochu zchladit, a tak jsem vyšla před dům, že se projdu.

Udělala jsem pár kroků, rozhlédla se po okolí a v tom mi ztuhnul úsměv. Zíraly na mě oči, upřené divoké zvířecí. Byl to kojot. Do té doby jsem viděla kojota leda na obrázku nebo v televizi. Teď tady stojí, dívá se na mě a já na něj. Vzpomněla jsem si na radu, že se nemám v podobné situaci otočit zády a utíkat. Pomalu jsem couvala a doufala, že sebou neplácnu na zem. Srdce mi bušilo a strachy jsem nemohla ani dýchat.

Naštěstí se mi podařilo dostat ke dveřím, rychle proklouznout a zavřít za sebou. Vyděšeně jsem hned ode dveří křičela, co se mi přihodilo. Teď jsem si naplno uvědomila nebezpečí a představila si co se mohlo stát. Podlomily se mi nohy a sesunula jsem se na podlahu. Všimla jsem si u dveří velké palice, vypadala jako zbraň z pravěku. Povídám, na co to máte? Kamarád říká: „to si beru vždycky když jdu ven z domu“. Tak to mě opravdu uklidnil, připadala jsem si jako v hororu. Bylo mi jasné, že z procházky jen tak lesem nebude nic, leda že bych s sebou vláčela tuhle palici.

To setkání s kojotem bylo to nejmenší co mě prý mohlo potkat, běžně tam taky chodí medvěd. Už jsem se ani neptala jestli grizly nebo ten menší baribal. Nechala jsem ten den přírodu zvířatům a zůstala ve srubu s kamarády u jejich rodinného krbu a užívala teplo domova.

setury


Více o dnešním tématu dne se dovíte ZDE – Teplo domova je nepostradatelné

redakce@zena-in.cz

Reklama