Reklama

V pondělí  30. 6. se mi v záplavě reakcí na Jasčin článek o depresích ze sídliště, líbilo Gryzliho konstatování, že „štěstí a radost není v tom, kde bydlíš" a jeho rada "najdi si něco, třeba malého, co tě bude těšit“.

Vzpomněla jsem si při tom, jak jsem se téměř před dvaceti lety přistěhovala na jedno pražské sídliště. Holka z malého města, z  bytovky, kde žilo 30 rodin a všichni se znali. To naše pražské sídliště nebylo moc velké, vyrostlo hned vedle staré zástavby, takže to taková klasická betonová džungle nebyla. Ale přece jen to byly anonymní paneláky.

Na pískovišti za naším dvanáctipatrovým monstrem se odpoledne scházely maminy na  "dovolené". Naši prckové plácali bábovičky, kradli si lopatičky nebo se tlačili na klouzačce a my jsme „drbaly“. Jenže tohle šlo dělat, když bylo hezky, ale co když přišly podzimní plískanice (psa bys nevyhnal), co dělat?. Všechny, co máte děti, mi jistě dosvědčíte, že když je dítě pár dní zavřené v bytě a dostane se ven jen na chvilku, začne to s ním být k nevydržení.

„Hele", povídám jednou Vlaďce a Marušce, „jestli bude zítra zase takhle hnusně, přijďte s dětmi k nám, já mám doma maňásky psa a kočky, zahraju jim divadlo“. Druhý den pršelo, jen se lilo. Ve stanovenou  dobu se pokoj proměnil v divadlo. Na delší straně ležely v řadě polštáře, tedy hlediště, kam se naskládalo osm dětí. Jeviště vzniklo z psacího stolu přikrytého dekou. Hrála jsem Jak pejsek s kočičkou myli podlahu a Jak pekli dort. Úspěch byl nečekaný. Když se pejsek chystal pozřít mýdlo, křičeli všichni jeden přes druhého: „pejsku, nejez to, to je mejdló“, a když zlý pes sežral pejskovi a kočičce jejich dort, vtrhli všichni diváci svorně na jeviště. Tedy spíš bych měla říct pod deku. A zlý pes to měl spočítané.

Na druhé představení jsme se přestěhovali k Vlaďce (čtyři děti jako schůdky a co víc, objevila doma kufr maňásků). Pak už  byt nestačil. Domovník měl ale pochopení a my jsme se mohli uchýlit do sušárny. Měli jsme v domě dvě a ta jedna bývala přes víkendy stejně prázdná.Tak vzniklo Divadlo v sušárně.

K nám dvěma maminkám se přidal jeden tatínek, rozený  komik a tragéd v jedné osobě,  a svobodný mladý muž s kytarou a uměleckými sklony. Další šikovný tatínek vyrobil dřevěnou konstrukci, na niž jsme natahovali látku a oponu. To bylo jeviště. Sice potom ten dotyčný vždycky  vrčel, že musí jít stavět, když každý normální člověk v neděli po obědě odpočívá, ale to vrčení  jsme přežili. Látky, které oddělovaly herce od diváků, sloužily také ke přišpendlení taháků. To když v hlavách herců byla okna. A někdy i výkladní skříně! Kulisy nám pomáhaly malovat děti. Připevňovali jsme je (tedy ty kulisy)  kolíčky na šňůry. Kytarista Petr skládal do pohádek písničky.

Hrála se klasika (třeba Šípková Růženka, Perníková chaloupka) i pohádky modernější. Největší úspěch měla O slepičce kropenaté od Františka Nepila. Tady už jsme dokonce maňásky kombinovali s živými herci na „forbíně“. Můj muž tehdy tvrdil, že slepička učitelka, kterou jsem hrála, byla moje životní role. Nechci být neskromná, ale tak krásně kvokat nikdo jiný z herců nedokázal!

Hráli jsme dvě sezóny, tedy dva roky vždycky od podzimu do jara. Té legrace, co jsme si užili při zkouškách! A ještě více při představeních! Děti z celého sídliště byly nadšené, naše sláva se rozšířila až do mateřské školky, kam nás pozvali. Naše pohostinské vystoupení (Doktor Bolíto) bylo vyvrcholením naší herecké kariéry.

Ale pak přišla katastrofa. Soubor se rozpadl: Vlaďka se i s kufrem (a neutuchajícím elánem) přestěhovala na druhý konec Prahy, Petr s kytarou (a skvělými písničkami) dokonce úplně mimo Prahu. Divadlo zaniklo. My, zbylé trosky, jsme se už dohromady nedali. Děti nám vyrostly a v sušárně už zase visí prádlo...

Ale věřte mi, bylo to krásné!