Ahoj Míšo!Byl rok 2004. V červnu se mi narodil prvorozený syn. Bydlím na severu Moravy, stejně jako rodiče, sestra se již dávno odstěhovala do jižních Čech. V říjnu jsem ji i s malým byla navštívit.

Po návratu domů mi mamka oznámila, že se s otcem po Vánocích také chystají navštívit sestru a že by bylo fajn, kdybych jela s nimi. Už tehdy jsem věděla, že nepojedu. Nějak jsem to zamluvila a odpovědi se vyhnula.
Ale kolem Vánoc o návštěvě sestry mamka mluvila stále častěji a měla už vše pečlivě naplánováno. Nedokázala jsem si vysvětlit, proč jsem rozhodnutá neodjet, jen jsem si lámala hlavu s nějakou šikovnou výmluvou. Stále jsem to odkládala, možná proto, jak mamka s nadšením popisovala, co vše budeme podnikat, nebo jsem doufala, že já nebo malý onemocníme a vyřeší se to samo.

Nevyřešilo.

Přišel den odjezdu a já i se synem zůstala doma. Mamka slíbila, že mě bude pravidelně informovat, jak se mají. Každý telefonát jsem přijímala s divným pocitem. V posledním mi oznámila, že se rozhodli zůstat o den déle a že po cestě navštíví i babičku. Nelíbilo se mi to, varovala jsem, že to není dobrý nápad, bude plná dálnice a ať se neprodleně vrátí podle plánu. Nevrátili, prý rozhodl taťka.

Bylo 12. února 2005 a naši ráno vyjeli. Venku byla strašná zima. Mrzlo, psa by nevyhnal. Kolem druhé hodiny mamka volala, že na D1 směrem na Brno došlo k hromadné havárii (toho roku největší) z důvodu zledovatělé vozovky, bylo v sobě přes 50 vozidel včetně kamiónů. Popisovala, jak museli jet krokem, jaké hrůzy viděli a že jsou teprv za Brnem. Naparovala se, jak oni jsou šikovní. Chtěla jsem jí říct, ať nechválí den před večerem, ale v duchu jsem si řekla, že jen co přijedou, tak jí vynadám – akorát, abych něco přivolala.
Na hodinkách jsem si spočítala, že kolem půl šesté budou u mě - vezli mi od sestry ohrádku pro miminko. Chodila jsem kolem okna a vyhlížela, ale známé auto stále nepřijíždělo. Dávala jsem jim časové rezervy, přece jen v takovém počasí se rychle jet nedá. V půl sedmé jsem si však vzpomněla, že se chtěli zastavit u babičky. V duchu jsem si čas přepočítala a výsledek vyšel na sedm hodin.

A opravdu. Po sedmé zazvonil domovní zvonek. Bzučákem jsem otevřela vchod. Když jsem uslyšela výtah, šla jsem otevřít dveře. Na chodbě byl policista a hledal po vizitkách jméno.

Věděla jsem to….
Stála jsem a zírala. Když už chtěl jít o patro výš, podíval se na mě a zeptal se, kde bydlí paní T….
„ To jsem já“, odpověděla jsem. Kromě schránky jsem neměla označený ani venkovní zvonek, ani zvonek u dveří, ani dveře.
Podíval se do lejster a drmolil suchým tónem: „Váš otec se jmenuje .… , narozen ….. “, kývala jsem hlavou. Dál mi oznámil, že měli rodiče na dálnici v obci Daskabát nehodu s kamionem a že byli transportováni do Fakultní nemocnice Olomouc. Předal mi telefonní číslo na dálniční policii, jelikož víc neví a ať se informuji tam.

Otec dopadl lépe, mamka má trvalé následky, ale jisté je, že kdybych seděla s malým na zadních sedadlech, nepřežili jsme ani jeden. Řidič kamiónu zřejmě přehlédl, že naši snížili rychlost, jelikož chtěli odbočit na benzinku a natankovat, a v plné rychlosti do nich najel.

Přikládám foto pořízenou mobilním telefonem, omlouvám se za špatnou kvalitu.

d

Ditulin


Až mám husí kůži. To je síla, ten zadek.Víš, tomuhle bys těžko zabránila u rodičů, ale u sebe a malého jak vidíš ano. Často přemýšlím, jestli jsou tyhle věci prací našeho vlastního podvědomého umění nahlédnout do budoucnosti, nebo je to práce strážných Andělů.  Míša

Varuje vás také vaše podvědomí? Napište mi o tom na redakce@zena-in.cz

Reklama