Dítě je velká radost, ale ještě větší starost, na tom se jistě shodnou všechny matky. Ač se maminky ze všech sil snaží ani na minutku nespustit své dítko z očí a bedlivě ho hlídají, může se stát, že je malý nezbeda stejně vypeče. Své o tom ví maminka Zuzka, kterou její dvouletý syn zavřel na balkoně, a ona na své vysvobození čekala dlouhou hodinu.

Zuzka je matkou na plný úvazek, má dvouletého syna a nyní čeká další přírůstek do rodiny, a to hned dvojnásobný. Samozřejmě se na své holčičky moc těší, ale zároveň se obává, jak péči o ně zvládne, jelikož její malý rošťák jí dává pěkně zabrat. Zrovna nedávno jí dal pěkně za vyučenou, když ji na hodinu uvěznil na balkoně v sedmém patře panelového domu.

Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když konečně usne.
Ralph Waldo Emerson

„Trávili jsme s Lukáškem dopoledne doma, on si hrál a já se rozhodla, že půjdu pověsit prádlo na balkon. Nic zvláštního, prostě běžná rutina, kterou se malej rozhodl trochu pozměnit, asi mu mé věšení prádla zevšednělo.“ Směje se teď už Zuzka, ale to, že jí v tu chvíli nebylo do smíchu, je asi všem naprosto jasné. „Hrál si v ložnici s traktorem, já po něm každou chvíli hodila očko a přitom věšela prádlo na šňůru. Najednou slyším bouchnutí dveří, malej se na mě smál za sklem a tahal kliku dolů. Okamžitě mi bylo jasné, že je zle.“

nezbeda

A samozřejmě bylo, jelikož šikula uměl dát postupně kliku dolů jedna báseň, ale dát ji nahoru už taková legrace nebyla.
„Snažila jsem se mu ukázat, jak má dát kliku nahoru, ale čím více se snažil, tak tím více kliku dával dolů.“ To, že skončila veškerá legrace, si uvědomila ve chvíli, kdy si sáhla do kapsy, a mobil nikde! Podívala se do oken a všechny ventilačky byly zavřené. „Lukyn začal brečet, náš pes začal štěkat, malej byl vyděšenej ještě víc, takže brekot přecházel téměř do hysterie a já stala bezradně na balkoně. Hrozná situace, a ještě když si člověk uvědomí, že bydlí v baráku plném důchodců, kteří jeho křik asi jen tak neuslyší...“

Zuzka nechtěla vypadat jako nějaká hysterka, ale nebyl čas na hrdinství. Začala tedy volat o pomoc. „Díky bohu mě slyšela slečna, která procházela dvorkem, a pomohla mi. Nadiktovala jsem jí jméno Pavla (přítele, pozn. red.), firmu a ona mu zavolala do práce, co se u nás doma děje. Ten dorazil asi po půl hodině a otevřel mi. Po té neskutečně dlouhé hodině jsem byla pěkně promrzlá, ale byla jsem šťastná, že to dopadlo takhle. Ještě že jsem neměla na plotně jídlo nebo zapnutou žehličku... No co, chybami se přece člověk učí, navíc už vím, že bez mobilu nedám opravdu ani ránu.“

Čtěte také:

Reklama