Fronta na chodbě jídelny. Základně školní mládež se postrkuje, soudružky se snaží tomu zabránit. Chodbou se táhne pach vařeného zelí, který se nezastaví v jisté úrovni nad zemí jako cigaretový kouř, ale proniká všude, takže nejsou ušetřeni ani prvňáci. Prvňáci nejsou ušetřeni ani okopávání od starších spolužáků, snad aby neměli nadměrnou chuť na nadcházející... ne jídlo, řekněme vyváženou směs škrobů, bílkovin, tuků a bůhvíčeho, která se pravděpodobně dá i jíst.

Fronta postupuje. Hladovci slyší rachot hliníkových táců a hliníkových příborů. V rachotu je slyšet i to, že stolní náčiní z tohoto kovu je řádně odrbané a poohýbané. Možná, že je načálstvu jídelny známo, že z hliníkového nádobí se za působení kyselin uvolňují nepříliš zdravé sloučeniny, které zvláště rostoucím organismům věru neprospívají, ale načálstvo nedbá. Možná je to úmysl, učiníme dítka trochu blbějšími, aby v dospělosti nepodepisovaly Chartu, ale byly příjemně ovladatelným davem, možná je to prostá ignorance, kterou o několik let později naruší až chemikář, když tento fakt nejen vysvětlí, ale i nakreslí patřičné vzorce na tabuli a podá barvitý popis, co hliníkové soli dělají s rozličnými drůbky.

Dítko se chápe aluminiového tácu, o tác třeskne vidlička a nůž (lžíce nikoli, špenátová polévka bývá jednak tradičně přesolená, jednak zelené cucky plující v ředěném mléce, zahuštěné moukou, budí v dítku vzpomínku na ten hrášek v sobotu u babičky, který se mu nějak neusadil v žaludku a po opětovné návštěvě povrchu zemského vypadal taky tak nějak). A stahy žaludku byly věru nepříjemné... ale dítko bude rádo zvracet po jídle až o deset let později, až mu maminka vysvětlí, že s takovou figurou se nikomu v tanečních nebude líbit a že má jistě nejméně 300 gramů odporného sádla navíc.
Dítko tedy vynechává polévku servírovanou v otlučené skleněné misce, která vypadá, jako by pamatovala deportační tábor v roce 1942, kuchta dítku vynadá, že pohrdá socialistickými výdobytky, když nechce tuto chutnou a výživně hodnotnou krmi a dítko se krčí a sune tác dále k druhému chodu, výdobytku socialismu v podobě svíčkové. Dítko sobě povzdechne, protože svíčková v něm budí stejné asociace jako polévka s mlékem, ale chápe se talíře, ukládá ho na tác, který se podivně zavlní, jest hrbat, přihodí jakýsi podivný nápoj, který má s čajem společné akorát jméno, a odchází najít nějaké místo u stolu.

Umakart je posledním výkřikem interiérového designu a je vkusně doplněn igelitovými ubrusy potištěnými a la kanafas. Ubrusy jsou střídavě modře a červeně kostkované a také ublemcané, protože čištění se provádí způsobem, který naše babičky nazývají Z jedný vody načisto. Dítko klade tác na ubrus, ozve se charakteristické mlasknutí, když tác usedne na lepivý povrch. Dále kontroluje sedák židle, protože s pastí na nicnetušící stravovníky v podobě bramborové kaše má zkušenost z minulého měsíce. Židle jeví známky čistoty.

Dítko se hluboce zamyslí nad tím, jak naložit s krmí. Omáčka s rozmixovanou mrkví nebo sakra čím v něm nebudí ani náznak apetitu, ale hlad se ozývá a strach z dozoru i kuchty také. Zváží pojídací postup, který je takovýto: Vařené hovězí bude otřeno o jeden z knedlíků tak, aby omáčka byla maximálně eliminována. Poté bude odloženo na okraj talíře, který není touto tekutou substancí pravděpodobně mimozemského původu zasažen. Části knedlíků, které nebyly zasaženy blemcavou potopou, budou snědeny s nejvyšší opatrností, aby se do úst nedostala omáčka, spolu s očištěným masem. Dítko knedlík nepovažuje za zrovna vrcholný výdobytek civilizačních snah, tedy, zoufale je nesnáší a v rodině se traduje historka, jak na čísi svatbě coby tříleté pachole naříkalo, že knedlíky néééééé tak, že i portrét prezidenta ČSSR v sále kulturního domu, kde se žranice odehrávala, uronil několik slz (tento vskutku socialistický zázrak, který by mohl být využit k propagandistickým záměrům a potírání katolické církve, která se svými výmysly ohledně obrazů Madon, plačících nad hříšností lidstva, obluzuje prostý venkovský lid, byl zatlučen. Sice byl řádně hlášen místnímu tajemníkovi strany, pověřenému také organizováním kultu těch našich, socialistických, světců, ale tajemník přes kult a kulturu usoudil, že když to byla svatba, tak stejně byli všichni ožralí a že se Pánaboha nebojí, takhle nasávat a ještě k tomu lhát orgánu strany).

Dítku ovšem nezbývá, než to aspoň trochu ohlodat, protože si není jisto, že ta harpyje u okýnka na špinavé nádobí by ho nepřihodila do toho škopku se zbytky. Nebo že by ho rovnou nezakousla. A i kdyby ne, odchytila by si ho soudružka dozor a učinila by mu kázání o tom, jak nebohá dítka v Africe mají hlad a trpí, a ty, zhůvěřilče vybíravý, odmítáš naše knedlíky, víš, co by za takový knedlík dal dělník v kapitalistické Americe? Tam jsou dítka deptána zlými továrníky s velkým doutníkem a musí žebrat, aby uživila své nezaměstnané rodiče, a ty všemi výdobytky pohrdáš... ne, to se nikdy nestalo, ale to neznamená, že by se to stát nemohlo a třeba by soudružka dozor taky mohla někoho zakousnout, rozhodně vypadá, že by ráda.

Dítko se tedy dusí knedlíkem, zapíjení přeslazeným pseudočajem nic nezlepšuje, ale po chvíli je nepříjemná robota skončena. Dítko ještě rozhrabe zbytky, aby vypadaly ojedeněji, odlepí tác od ubrusu, opět za charakteristického mlasknutí, které mu bude ještě za desítky let připomínat podivnou atmosféru výkrmny, a odebéře se k okýnku s použitým nádobím. Harpyje se podívá, jaký to malý drzoun nese zbytky, usmolenou špachtlí je smete k dalším zbytkům (dítko se zamyslí, proč se vlastně maso dává do jiné nádoby než zbytky všeobecné, ale radši nad tím dále nefilosofuje). Dítko zdrhne z jídelny, rychlou chůzí překoná chodbu, otevře dveře, vkročí na školní dvůr a....

...konečně se může nadechnout opravdového vzduchu, ne té směsi zelných puchů, ale vzduchu, ve kterém jsou cítit kytičky a i jinak bující jaro. A těší se, že doma dostane k večeři předvčerejší chleba s předvčerejším sýrem, protože na nic lepšího není.
Linda


Ufff! Milé ženy-in, je dlouhá, ale přesto si tuhle školnějídelnovou Lindinu impresi přečtěte - opravdu stojí za to!



Reklama