leaving

Žijete se svým dítkem v jedné domácnosti celý jeho život, máte ho ráda a ono vám jednoho dne oznámí, že se chce od vás odstěhovat. A vy zpanikaříte!

Před dvěma lety něco takového prožívala moje kolegyně z práce. Její třiadvacetiletá dcera si našla přítele s bytem a odstěhovala se od rodičů k němu. Za rok zdárně dokončila vysokou školu a začala pracovat, zcela se osamostatnila a je z ní dospělý člověk se všemi právy i povinnostmi.

Známá se z toho zhroutila. Dceři volala několikrát denně, stále měla pocit, že ji musí chránit, pomáhat jí a hlavně kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. Několikrát týdně se stavovala u ní doma, nosila jí kastrůlky s jídlem a odnášela si vyprané věci na žehlení. Ne proto, že by ráda žehlila, ale aby s dcerou zůstala v nějakém užším kontaktu. V práci pak seděla jako hromádka neštěstí a brečela, že o dceru přišla, že nemá pro koho žít, že ji už na světě nic netěší a tu samotu nepřežije.

My jsme ji utěšovali, že o nikoho nepřišla, a ať je ráda, že má tak schopné dítě, které se postavilo na vlastní nohy, skvěle vystudovalo a našlo si prestižní zaměstnání ve známé advokátní kanceláři. Jí to však v ničem nepomohlo. Cítila se podobně, jako by dcera umřela. A brečela a brečela a brečela. Nakonec navštívila psychiatra, začala brát antidepresiva a chodit na terapie a nějak se z toho dostala.

Dlouho jsem její pocity nechápala, dokonce jsem občas v duchu kalkulovala, jak to bude osvobozující své trapičské dítě dovést k maturitě a samostatnosti, kdy si najde prima kluka a odstěhuje se do vlastního a já budu zase volná jako pták... A pak mi dcera oznámila, že se chce odstěhovat. Zatím jen do prázdného pidibytečku, který je jedno patro pod naším bytem. Nechtěla jsem, ale pod nátlakem celé rodiny jsem podlehla.

O tom víkendu, kdy si tam stěhovala věci z pokojíku, šaty a starou televizi, jsem měla strašné deprese. „Přišla jsem o jediné dítě, jsem na světě sama a nemám pro koho žít,“ honilo se mi hlavou. „Už spolu nebudeme sedět u televize a cpát se popcornem a taky unikne z velké části mé kontrole. Jak tohle dopadne?“

V té depresi jsem si vzpomněla na bývalou kolegyni, jak usedavě plakala opřená o klávesnici a neschopná práce, a konečně jsem ji pochopila. Když dítě odchází z domu, je to velice bolestná věc, i kdybyste si předtím říkali cokoli. Máte pocit, že život ztrácí svůj hlavní smysl. Pro koho budete dál dýchat, snažit se?

Neříkejte, že pro sebe, v ten moment totiž veškerý rozum přebijí emoce zoufalství. Mě už naštěstí přešly. Ale víte, co dělám? Vyvařuju jako nikdy, snažím se mít daleko větší pochopení a dceru neplísnit (tedy aspoň míň než dřív) a stále ji mít na co nalákat, aby byla se mnou doma. A když není, tak mi strašně chybí. Je to normální?

Bojíte se, až vaše děti budou chtít vyletět z hnízda?  Už jste to zažily? A mrzelo vás to?

Reklama